Havlíčkovynejprudčeji a nejjistěji mířené rány platily
cítění a umění romantickému. V Tylovi pronásledoval ro·
mantického sentimentali!ka, jenž si hoví v citech a
pomyslech, daných již pouhou konveniencí a rozvodněných
způsobem epigonským; že hyl Tyl nejenom obětí, ale i
svůdcem Vkusu svého čtenářstva, vypadla Havlíčkova recense
tak krutě a nelítostně. Druhý protiromantický úder
Havlíčkův směřoval a plnou váhou dopadl na zádumčivou hlavu
lyrika Siegfrieda K3Ippera, vůči ·němuž neznal kritik ani
míry ani spravedlnosti: tak se mu příčila romantická
elegičnost, obrácená do minUlosti a do dálky a vyhýbající se
v citlivkovitém narcisismu všem drsným skutečnostem
života. Ani v líbivém vypravěči "Posledního Čecha" ani v
zachmuřeném básníku "Českých listů" nešlo Havlíčkovi o
romantické osobnosti, nýbrž o romantické typy, které nadto
rozsuzovala jeho kritika se stanoviska národní otázky české;
společenská hygiena zatlačila svými zřeteli čistě estetické
hodnocení.

Nuže, co postavil Havlíček proti životnímu ideátu
romantickému, proti kultu citu, proti náboženství samolibého
já? Na to odpovídá sám v rozboru Vocelova "LabyJ;Íntu
slávy", jestliže "zdravou, pružnou filosofii" se vším
důrazem velebí "cit mužskoobčanský", který byl předem
rozhodně a určitě odlišil od veškerého humanitního kvietismu.
Krásný čin zrozený z vědomí solidarity stojí mezi
Havlíčkovými hodnotami nejvýše - a umění bud' cestou k němu!
Proto Havlíček jest zastáncem poesie tendenční, ba i
didaktické, v které vidí jen mravní a společenské vklady.

Pokládal-li romantickou sobeckou citovost za nebezpečný
svod od cesty ke krásnému, hromadnému činu, neobával se
o nic méně abstraktní spekulace romantické, ztrácející se
v oblacích ,pojmů v dýmu slov a opouštějící pevnou zemi.
Německá filosofie, ať Heglova či Herbartova, byla mu ško.
láckým mudrctvím, proti němuž osvětářsky stavěl svůj
"zdravý rozum"; Augustin Smetana stejně jako František
Čupr zdáli se mu lehkomyslnými lovci prázdných formulí
a neživých představ. Osvícenský positivismus Havlíčkův čelí

55