jestliže spisovatel opouští meze, jež si byl sám vytkl;
pronásleduje ho bez milosrdí pro neústrojné přídavky, 2Jbyteč.
né vsuvky a prázdné nálepky. I později, kdrkoliv
posuzoval básnioké dílo, jež bylo složitěji stavěno, tázal se Havlí·
ček předevšún, zda je stavěno zákonně a důsledně -
správně kritika měřila tu umělecký výtvor na jeho strJ.ové orga.
nisaci.

Jakoby mimoděk formuloval Havlíček hned v první
recensi několik osvícenýdh zásad svého literárního soudu. Jak
osvobodivě působí úsečně pronesený protest proti nedbalé
a libovolné nedůslednosti a nepřirozenosti obrazů a tropů,
čímž hřešil nejen Tyl, ale celá jeho škola: a zase ozývá se
požadavek ústrojného růstu, klidné původnosti! Kolik
duševní zralosti a mravního zdraví prozrazuje letmá
poznámka, jíž Havlíček zaútočil na pošetilého a nechutného hrdinu
Tylova Pedrazziho-Petráčka: "K humoru by nedostávalo
se jen trochu velkodušnosti a srdečnosti!" Tu promluvil
Gogolův žák, či spíše duševní syn, jenž by asi ještě dnes
se neuspokojeně odvrátil od českého humoru!

Mohlo hy se zdáti, že Havlíčkova kritika jest celým
založením čistě mužského temperamentu. Že v díle slovesném
zdůrazňuje toliko rysy konstruktivní na úkor živlů
dekoračních. Že rozumí linii,nikoliv však barvě, že jest práva
povaze a rozumu, nikoliv srdci, že ohápe sílu, nikdy však
něhu. Nelze toho tvrditi hez výhrady. Slova, jimiž Havlíček
ocenil milostné ovzduší ,báchorek Boženy Němcové, věty,
kterými snad i přecenil serafínské schema V ocelovy hrdinky
Ludmily, ano apoteosa lásky při této příležitosti, dokazují,
že ani druhá polarita nebyla Havlíčku-kritikovi zcela
odepřena. Vždyť i v životě hyl to muž, který v hojích vůle
a rozumu nepozhrl ničeho rl povaihové a citové vroucnosti.

*

A přece historický význam Havlíčkovy kritiky záleží
mnohem méně v tom, co tvrdila, než v tom, co popírala:
tento slovesný soudce rzastávaJl řidčeji úlohu obhájce než
poslání žalobce.