temperament, jimž Havlíček byl od hlavy k patě, nemohl
nenalézti v kritice nejvlastnější fonny výrazové, avšak
hrdina karatkterní opravdovosti nedovedl ji nepřenésti do
mravní sféry vnitřních nutností. Zní to snad paradoxně:
a přece - na těchto zlomcích a nábězích kmitá se záblesk
kritické geniality.

*

Zdá se, že vrstevníci Havlíčkovi cosi takového vytušili
hned po přečtení výbojné recense Tylova "Posledního Ce.
cha" v červencové "Ceské Včele" roku 1845, kde si Havlí.
ček dobyl v prudkém a hlučném klání svých ostruh kritic·
kých; rozhodný souhlas a romodnější ještě nesouhlas, jež
se ozvaly v zápětí tohoto rozboru, svědčí o tom dosti
výmluvně.

"Poslední Cech" Tylův není sám o sobě mnohém více
než plytký zábavný románek z chvatné ruky obratného
řemeslníka: chatrnou a zborcenou stavbu ve zvulgarisovaném
slohu romantickém zastírají květnaté úponky vlasteneckého
horování a řečňování v onom nesnesitelném přesládlém
eufuismu, který brání pravému muži, aby tuto rozbředlou
knihu pročetl až do konce; teprve Karolina Světlá dovedla
z podobných námětů a v příbuzném rámci vytvořiti
básnická díla vyššího stupně a psychologického zájmu.

Avšak Havlíček neviděl v "Posledním Cechu", který ho
hned uslzenou elegičností svého názvu podráždil, pouze
jednu z tuctových prací epigonského Tyla. Kniha - a v tom
se již hlásí lví spár Havlíčkovy kritiky - byla mu znakem,
byla mu symptomem. A jako na chorobný příznak
vlastenecké literatury a vlastenecké společnosti vrhl se na ni
mladý a bezpečný diagnostik.

Kritika "Posledního Cecha" jest při vší nesoustavnosti
a při veškerém improvisačním postupu skvělá; co chvíli
jejími odstavci, plnými rozmarného humoru šlehne
blýskavice geniálnosti. Havlíček žádá sice důrazně novost a
původní invenci námětu, ale brzy od látkových hledisk
sestupuje hloub. Chce organickou jednotu staVlby; nepromíjí,

53