přenášeli literární rozbor do bezpečnější oblasti genetické.
ho výkladu a evropské souvislosti, zdržovali se rádi roz·
hodného a závazného soudu a ukrývali pohodlnou bojác.
nost svýoh povah za hradby literární učenosti a výmluv.
nýoh paralel: V. B. Nebeský byl mezi nimi jemně odstíně.
ným badatelem, K. Sabina oslnivě duchaplným diletantem.
Havlíček řadil však kritiku jinam: ctil v ní projev karakter·
nosti, přiřkl jí poslání národně literámí hygieniky,
obvě:n1ji všemi částmi zbroje Palladiny, štítem bezohlednosti, pHI.
bicí mravní čistoty, kopím povahového vítězství; hle, pravá
dcera Diova!

Máme od Havlíčka sotva nápovědi o metodě jeho kri·
tiky, zato pro jeho prudkou lásku a nepodvratnou úctu ke
kritice jest jeho autentických svědectví a projevů celá řada.
"Kapitola o kritice'~ dala by se z valné části nazvati apo.
logií, ale též apoteosou kritického umění; slavný rozbor
"Posledního Čecha" zahajuje výzva k čestnému a útočnému
kriticismu; s dvornou něhou psaný referát o pohádkách Bož.
Němcové se rovněž neobešel beze vstupní obrany kritického
poslání. Před Josefem Durdíkem, jenž se stejnou přesvěd.
čeností, avšak s vyšším stupněm dogmatičnosti soudil a mlu·
vil o sociální hodnotě kritiky, nezastal se v Čechách nikdo
tak rozhodně desáté Musy jako Havlíček. Činíval to někdy
apodiktidkými soudy, jindy důraznou argumentací, nejmoc.
něji však vyzněla jeho chvála kritiky, když si připiala křídla
vzrušeného výlevu. V replice Tylovi oslovuje svého citli·
vého a rozbolestněného soka ironickými a přece horoucími
slovy:

"Kritika ta je Vaše nejvěmější přítelkyně, Vaše milenka,
s Vámi nejupřímněji smýšlí, ta při V lis setrvá až do konce,
neopustí Vás, kdyby Vás i celé čtenářstvo opustilo, kdyby
Vaše spisy již žádný nechtěl čísti, ona je bude čísti, jednou,
dvakrát, s olůvkem v ruce, s zářícím se okem mateřské
lásky. Vy věčně její, ona věčně Vaše, Vy oba svoji věčně,
věčně, na mnohá Mta, do skonání světa!"

Věty, myšlené jako sarkastická hrozba vržená v pole.
mice, čtou se dnes jako vyznání víry kritikovy. Polemidcý

52