Příležitostná nahodilost, která řídila kritickou praksi
Havlíčkovu, zavinila, že Havlíček změřil dostřel svého
soudu pouze na průměrných a prostředních dílech
epigonských. Ni jedenkráte nebylo mu přáno vyrovnati se s
velkým tvůrčím činem básnickým neb myslitelským. V té věci
dostalo se mu nevděčnějšího údělu než kritikovi jeho rodu,
Ludvíku Boernovi; ten vyplýtval sice svůj soud i svůj hněv
v zápase s Claurenem a Houwaldem, ale přece směl střet.
nouti se kritioky nejednou se samým Goethem. Leč kdo
byli předmětem Havlíčkovýoh roZborů a útoků? Tři
odvození dědici české sentimentální romantiky, Tyl, Voce1
a Kapper; dva čeští nohsledové německé fi1osofi~ ještě před
plnou krystalisací svého myšlení a své povahy, Augustin
Smetana a František Čupr; chlební pisálkové Jakub Malý
et hoc genus omne. S jediným velkým básníkem zkřížily se
Havlíčkovy kritické cesty: s básníkem srdce, života i slohu,
s Boženou Němcovou. Než, i o ní psal Havlíček před
vlastním rozpukem jejího románu. A proto má kritika
Havlíčkova namnoze povahu negativní.

*

Karel Havlíček náležel celou bytostí k paradoxnímu rodu
těch rozkošných a neodolatelných lidí, kteří provádějí vše,
čehokoli se, třeba na okamžik, dotknou, s hlubokou a
opravdovou vážností a přece stále hrají a srší ,rozmarem, žertem
a veselím.

I do svýoh recensí nasel štědrou rukou plno
rdomyslných vtipů a přiostřených prostořekostí, že by povrohní
a pedantický čtenář mohl pochybovati o jeho opravdovosti
a rozvaze. A nastojte, jest právě Havlíčkovi kritika velmi
závažnou funkcí kulturního svědomí a naprosto nezbytným
činitelem v literatuře!.

Starovlastenečtí jeho současníci, hudoucí neúnavně
v "Květech" vzájemně u~alou a zdvořilou chválu,
pokládali kritiku za jakousi pomůcku blahovolného
společenského mravu a pěstovali to, co HavHček 'jízlivě a trefně
převzal "kritikou omaštěnou". Ti, kdož v Havlíčkově době

51