zástupy obrů, ať konečně, nadživotní sochy dmoudho se
svalstva?

Se sterých herkulských postav na průčeHch i
balustrádách chrámů, na mostě Karlově, na votivních sousoších,
uprostřed náměstí zírá na nás ostře vypracovaný tělesný
typ barokního věku. V podstatě zosobňují tito arohandělé
a jinotajitelní geniové, tito světci a mučedníci, tito kajícníci
a misionáři, tito otcové církevní a papeži týž ideál těla
atletického s pevnou až hrurbou kostrou, s plnými, ale
utuženými svaly, s tvrdou a s pHkrou fysiognomií. Ani jedno
z těchto těl není v klidu: všecka se v~ínají, svíjejí,
vztyčují ve vášnivém napětí, všecka oděna jsou jakoby do
vichru a do bouře. Na první pohled se zdá, že hmotná
a hřmotná tíže pohltily na těchto divoce patetických
figurách veškeru vnitřní formu; žijeme-li však déle v blízkosti
velkohlavých těch zápasniků duchovních i světských,
pochopíme, že okam~ krajního přepětí, v němž se sochař
zmocnil postavy, řízen jest soustředěnou vůlí, která brání,
aby se obrysy nerozlily beztvárně do prázdného prostoru.
Kdežto pravé renesanční sochy prožívají v klidném postoji
plnou krásu souměrného bytí, jsou všecky kamenné figury
barokní Prahy zjevy dramatické. Mistři vyňali z jejich
legendárnmo či dějinného obsahu onen vrcholný okamžik,
kdy je stupňované dění zahnalo až na sám práh nadlidství.
Takovými obry, kteří dramatickou vůlí dobývají nebe a
překonávají zákony pozemské tíže, zalidnili barokní sochaři
Malou stranu i Staré město a především pilíře mostu
Karlova.

Nevím, zda láska k antice a požadavek rtypisace v
sochařství neodcizili nám nadobro těchto děl dramatického
naturalismu, a zda nemíjíme i nejlepší z nich lhostejně.
Snad se podivujeme s nadšením oběma velkým mistrům,
kteří mužskou i ženskou duši baroka znali stejně pronikavě,
smyslně vřelému Matyáši Braunovi a prudce výmluvnému
Ferdinandu Brokoffu. Opravdu nelze se jim oběma
podivovati dosti nadšeně. Jejich sochám na Karlově mostě dostalo
se záviděníhodného umístění, neboť obloha i mračna, voda

41