úvso

Arne N o v á k se zmiňuje v úvodě k odbornému spisu
o "K rit i cel i t e r á r n í", že se u národů s pokročilou
kulturou slovesnou ozývá vždy znovu spor o to, "zda jest
kritika vědou či uměním", k čemuž pak sám odpovídá, že
,;k této složité otázce bude sotva kdy nalezena odpověd'
jednoznačná a obecně platná". Co se však týče Arne No.
váka. sam~ho, můžeme tuto spornou otázku rozřešit
způsobem -jediným: spisovatelská činnost Novákova je přísnou
vědou i slovesným uměním zároveň.

Ze starších předchůdců Novákových, jimž nebyla kri·
tika útočnou nebo drtivou zbraní na zdolání
nesympatického směru nebo nepohodlného odpůrce, nýbrž jemným
operačním nožikem, který má za úkol rozlišovat dobré a
zdravé od špatného a škodného a zároveň hojit, léčit, lepšit,
zdokonalovat, byli to hlavně vzdělaní a bystří estetikové
rázu Václava Bolemíra Nebeského, Jana Nerudy a hlavně
učeného Josefa Durdíka, kteří s náležitým jemnocitem a po
nejsvědomitější přípravě pečovali o prozkoumání a
prohloubení současné i starší literatury a hlavně též o poučení
a nápravu nejmladších jejích adeptů.

To byli 'kritikové a učitelé zároveň, jimž šlo především
o věc, nikoli o osoby a o vlastní lesk. Kritika se již u
mnohých z IlŮch pojila s literárním dějepisem.

Doba novější, počínající se léty osmdesátými a
vyznačená rozvojem literárního kosmopolitismu, rozhojnila řadu
českých kritiků a recensentů a namnoze - jak ukazuje i
příklad Jaroslava Vrchlického "'- setřela, hlavně v slohovém
výraze, rozdíl mezi básnictvím a kritikou. Ba, v
devade
5