více než pesimistická erotika zralého muže, který pozbyl těla,
lásky a věrnosti jedné ženy, o níž dlouho soudil, že mu
předurčena osudem a který úpěnlivě hledá a pak i pokorně nachází
přízeň ženy druhé, hotové býti mu spíše přítelkyní a sestrou než
milenkou a odmítající příliš bouřné projevy jeho znova se
probouzející vášně. Změna zasahuje Jaroslava Vrchlického v jeho
bytosti i v jeho tvoření daleko hloub.

Jako v mladistvé době poitalské spadá u něho v jedno nalezení
úplného milostného štěstí a procitnutí optimistické důvěry v
lidstvo, tak nyní na vrcholu mužnosti, nedlouho po dosažené
čtyřicítce se hroutí zároveň s důvěrnou láskou. hřející z útulného
rodinného krbu, humanitní a vývojová víra básníkova a na čas
umlkají jeho hymnické projevy o vzestupu ducha lidského od
nižších forem života k vyšším hodnotám mravním a
společenským - podle slov milovaného svého Vergilia, jež rád citoval,
poznal Vrchlický "slzy věcí" Zato se tím častěji potkává čtenář
u něho s intuitivními a intensivními pohledy do bídy citové
i mravní, pod kterou se chvěje obnažené srdce lidské, hodné toho,
čeho mu básník, hroutící se pod vlastním hořem, nikdy neodpírá:
svrchovaného slitování, hodnotnějšího ve své osobité prožitosti, než
byly povšechné tirády o majestátu lidskosti a o zbožštění člověka.

Též náboženský názor Vrch,!lii#c 'ho byl otřesen katastrofou životní.
Z domova vyšel básník [nDucha a světa" jako přesvědčený
theistll; nekolovalyť nadarmo v jeho žilách kapky krve židovské,
neztrávil náhodou chlapecká léta na katolické faře, neprošel beze
vlivu zedmi kněžského semináře, kde zahájil svou skvělou dráhu
sonetistovu horoucími znělkami mariánskými. Ale pak ho vývoj
odvedl docela jinam. Za studií antických a renesančních si navykl
nacházeti emanaci ducha Všehomíra v různých mytech i kultech
a jeho básnická mluva nabyla rázu pohanského. Přírodovědecký
'sklon doby i vlastní, ač povrchní zabývání se filosofií panteistickou
naučily ho ·ztotožňovati Boha a přírodu a rozplývati se v uctívání
této prapodstaty, hovějící matnému nadšení radostného vitalisty.
Novodobý pozemský humanismus zásadně rozdílný od křesťanské
lásky k bližnímu s jejími transcendeDJtními kořeny nahradil mu
Boha lidstvem a zbožnost službou sociálnímu pokroku, jak to
vyznával občanský liberalismus. Otřásly-li osobní tragické osudy
touto humanitní věrou, nemohly zůstati nedotčeny ani její
panteistické základy. Trpící jednotlivec zatoužil po osobním Bohu
svých předků a svého dětství, jenž by pomohl a přímo zasáhl;
ruce se mu maně spínaly ke křesťanské modlitbě; tušení, že se nám
Bůh nejvíce blíží v naší bolesti, která se tím stává zkouškou a
nabývá kladné hodnoty, proměňovalo se v jistotu. První projevy

11