táře", jenž v šeru své studovny doprovází úvahami, poznámkami,
pointami hodokvas umění, epopeji dějin, tragikomedii lidstva.

Za náhlého rozkvětu českého politického básnictví vpadá
i Vrchlický, dlouho omylem prohla"i6vaný ,za umělce nenárodního,
svými kollárovskými znělkami !)'tlasy v poušti", mezi časové a
tendenční pěvce; nesdílí se sice o historismus své doby ani
nezdůrazňuje českého slovanství, ale jinak hlásá také on hlavní
zásady národního obrození a uvědoměle je staví do perspektivy
zápasu za politicko-státní samostatnost, po níž toužívá občas přímo
blouznivě, nacházeje zvláště v petrarcovské kanzóně formu pro
vyjádření své citové výmluvnosti.

Takto nabývá jeho cit družnosti stále konkrétnějších forem
naplněných životním teplem a může opustiti onu matnou, avšak
hlučnou povšechnost, s níž jeho řečnická vloha velebila lidskost,
civilisaci, vývoj, sociální svědomí, demokracii a světový mír,
libujíc si v působivých zvoláních, d,1razných protiklad(:ch,
retorických otázkách, ale i utkvělých obratech, konvenčních obrazech
a opakujících se narážkách historických a bájeslovných; sám
básník pocítil ůsudnost této cesty, na niž ho zavedl Victor Hugo.
V jeho domově se ozývají hry a výkřiky dětí a oživují smyslnou
a mdlou selanku manželské lásky; starosti a úzkosti vlastního
národa nahrazují dotavadní abstraktní pojem vyvíjejícího se
člověčenstva; na pražských ulicích, na něž se dovede občas podívati
zraky zbystřenými ve škole nového realismu a srdcem sociálně
poučeným, potkává a intuitivně chápe proletářské ztroskotance
vládnoucího společenského řádu.

Avšak rozhodující obrat nadchází u Jaroslava Vrchlického teprve
zhroucením milostného a rodinného štěstí, procitnutím z klamu,
že žil ve světle důvěry, pravdy a věrnosti, palčivostí ran, které
si utržil padajídmi trámy ztroskotaného domova. Již před tím
padl sice hustý stín smrti na jeho životní cestu a vyburcoval ho
na čas z vitalistického opojení, které se na smrt dívalo příliš
abstraktně a neosobně jako na nutné dějstvo v dílně přírodl
přetřiďující hmotu a jako na krátkou .astávku na pouti ducha; s
požadavkem filosofie se nikterak nekryl přímý prožitek. Svému
fanatickému vyznavači musil však život sám zasaditi rozhodující
ránu a títi ho svou ostrou sekyrou přímo do srdce, které
překypovalo láskou - i jsou prvná výkřiky zoufalství Vrchlického erotické.
Jak se liší od jinošského pesimismu, který ještě neokusil a neznal
skutečnosti! Jak jsou prožité a pravdivé ve své nahé otevřenosti,
která docela pohrdá ohrazovou nádherou a řečnickou výmluvností.
Jak přesvědčují lidstvím nestylisovaným, nepotřebujícím ani
bájeslovných krojů ani literárních reminiscencí! Jest to však mnohem

10