filosofie, motivy a ornamenty proslulých děl uměleckých. Žádno~
z bohyň, ani Afroditu, ani Pal1adu Athénu, nevzýval Jaroslav
Vrchlický ve slo~itém pantheonu své poesie vroucněji a častěji než.
Almu mater - Přírodu, kterou oslovoval od jinošských let s
oddaností a ddvěrou pantheisty, a i když životní zkušenosti odňaly
jásavost a sebevědo~í . ho projevdm, hýřícím dočasně v
pohan
ském optimismu, ni odvolal z hymny, kterou vrcholí nadšená

kniha jeho mládí uch a svět": "Ú přírodo, na tvojí hrudi,

v tvých lesd hymně vítězné vždy lidský duch se k práci vzbudí,

své bohy nalezne!" .

Typický nitrozemec, jehož chlapectví probíhalo v požehnaném
klidu českého Polabí a za silných dojmd šumavských, směl časně
prožíti noci u italského moře a od knihy pozírati k lysým hřbetdm
Apenin; pozdější zážitky na vlnách moře Severního a uprostřed
lidského oceánu pařížského se již zdaleka nevyrovnaly dojmdm
"dvou rozhodných let" na vlašské pddě. Zato právě v době, kdy se
výtvarné krajinářství české chystá ke svým prvním výboj dm,
seznámil se ddvěrněji než kterýkoliv básník před ním s přírodou
svého domova: v první době, po návratu do vlasti, kdy jeho život
oslňuje šťastná láska, stává se dějištěm jeho lyriky pokojné
Podřipsko, kde krásně vzdělanou rovinu doplňuje starý anglický park;
v mužných letech se Vrchlický, jako Bedřich Smetana, zaposlouchává
do písně Vltavy, která šumí pod okny jeho pracovny v Praze a
proti jejímuž toku putuje a pluje v létě, hledaje oddech po práci
a ddvěrný styk s venkovem; v časném podzimu, sám resignován
jako den záříjový, porozumí odevzdané melancholii mírně
zvlněného podhoří Ceskomoravské pahorkatiny i klasické
monumentalitě rybníků a stromořadí jihočeských. I splňuje se mu to, zač jako
protiváhou za rozptylující pdsobení kultury, prosí Boha ve
zpdsobu mystických básníkd perských: "V hlase orkánu a v jeku moří,
v tichu zádumčivých skalných tesd stvoř mne zas! v barvě zářícího
nebe z jara, v mlhy tanci nad vrcholem lesd stvoř mne zas!"
Jako smyslové a intuitivní poznání přírody, tak se u Vrchlického
šíří i jeho zkušenost citová, zabírajíc stále větší kruhy lid~tví.
Mladičký samotář slabého a chorého ústrojí tělesného, živořící
z milosti strýcovy ve ztísněných poměrech, nemá ddvěry ani
k sobě, ani k životu a projevuje i v rané erotice, naplněné spíše
touhou než skutečností, plachost až chorobnou; ostatně
nejtypičtější lyrika česká té doby, značená velkým jménem Nerudovým,
od níž se student Vrchlický učí, vyznačuje se rovněž skepsí a
pesimismem, které temení z neddvěry k životu. Asketou a
anachoretou zdstává Vrchlický, který s protestem, nikoliv však bez
trvalého vlivu pobyl v dormitoři a studovně kněžského alumnátu,

7