lické i důvěrné, historický ráz starých měst i pohyb moderních
zástupů v nich, družný ruch pracujícího dne i očistné mlčení noci
pod hvězdami - obrozoval se znovu každým takovým smyslovým
dojmem a prožitkem a jsa jedním z prvních impresionistů
v českém básnictví, stále si uvědomoval onu souběžnost zevního
světa a vnitřního života, z níž plyne poznání, že krajina jest
stavem duše a· příroda podobenstvím lidského osudu. Vedle tak
bohaté vlohy citové a tak rozvitých schopností smyslových
vytvářel z Jaroslava Vrchlického velkého lyrika také mohutný živel
.melodický, soustředěný v jeho bytosti a násobený celým
jf?.9"~Ý
vojem: nesluje nadarmo jedna z nejkrásnějších jeho knih: V';udba
v duši". Ačkoliv byl jedním z největších objevitelů zrakových a
obrazových v českém básnictví a ač ve shodě s výtvarným uměním
své doby do něho vnesl jak ohnivý kolorit, tak osvobozující moc
plného světla, přece v podstatě byl geniem auditivním a
hudebným, jenž se melodickou silou slova a rytmu zmocňoval
samého základu světa a s podivuhodným štěstím nacházel
zvukovou rovnomocninu pro své citové prožitky, zvláště když na svém
uměleckém vrcholu překonal řečnický sklon, dlouho ohrožující
čistotu jeho lyriky.

Všecky tyto vzácné dary, nastřádané z odkazu předků a z pokladu
ra~y, zjemněné vydatnou přísadou cizí krve do českých žil a
vybavené příhodnou dobovou situací v národě, který se jal právě
dovršovati své obrození umělecky, Jaroslav Vrchlický svědomitě
pěstil a násobil složitou a promyšlenou kulturou. Nebyl to jenom
jeho myšlenkový rozhled, ale zároveň smyslová vnímavost a
umělecký vkus, co tříbil studiem světové poesie a výtvarného umění,
řecké antiky i románské renesance, mladistvým pobytem v Halii,
i neúnavnými zastávkami před nejrozmanitějšími památkami
měnící se vzdělanosti lidské. Takto se stal '- hlavně ve svých
básních rozjímavých - během času poetou učeným stálého
estetického povědomí, jemuž prostí čtenáři vytýkali přítěž narážek ne
vždy srozumitelných, kritikové odvozenost, která život vykládá
knihou, filosofičtí soudcové nedostatek vlastního názoru,
nezávislého na vzorech. Byl to kus oběti době, kterou vůbec ovládal
historismus a v níž se básnictví stalo výsadou učeného vzdělanstva:
krása se nacházela především v minulosti a básnická inspirace byla
hledána v učeném studiu.

Avšak právě Jaroslava Vrchlického dovedla jeho přirozená
smyslovost a prostá citovost uchrániti před tím, že se nestal
pouhým básníkem akademickým, jehož domovem jsou knihovna,
museum, obrazárna, a jemuž přes rameno při psaní nahlížejí
postavy řeckého bájesloví. tradicí oslavené hlavy z dějin poesie a

6