Úvod.

Mnohostranný a neklidný básnický genius Jaroslava Vrchlického
se zkoušel již od mladosti v nejrůznějších formách slovesného
umění a časně v nich dosahoval tu většího, tu menšího úspěchu;
umělecká ctižádost ho doprovázela při tom stejně jako stále
rostoucí znalectví světové literatury. Epické básně, které psal od let
jinošských, řadil, sotva nalezl svůj umělecko životní cíl, do
rozsáhlého rámce epopeje lidstva, jejíž některé zlomky rostly pocl
jeho monumentalisující rukou v rozměrné výpravné skladby s
filosofickými výhledy; jediný jeho románový pokus zůstal sice
osamocen, ale zato povídky, čerpané hned z pověstí a legend a
hned ze současného života, mají čestné místo v české noveli~tice
soudobé. Velmi záhy dává některým zlomkům epopeje podobu
dramatickou, a úsilí o divadlo neopouští ho pak až do pozdního
věku, i když jest doprovázeno jenom ojedinělými vítězstvími
jevištními; nepopřává-li mu přízeň Mus právě scénické básně
vysokého slohu, spokojuje se lehkými komediemi neb hrami
'konversačními, aby pak znovu napial síly k divadelním výtvorům, jež
~y zapadaly do legendy věků. V podstatě však nebyl Jaroslav
Vrchlický ani epik ani dramatik nejvyššího řádu, neboť se mu
k tomu v samé hloubce básnické povahy nedostávalo žádoucích
podmínek: nedovedl se v přísné objektivitě nikdy úplně
odosobniti a zmizeti za svými postavami i ději; chyběla mu neoblomná
důslednost v rozvíjení myšlenky i ve stavbě povah; jeho
temperament, nestálý, pružný, sršivý, vadil mu při složitých úkolech
skladebných, žádajících si přísného soustředéní a logicky
chladného postupu. Tento největší lyrický pěvec svého národa nebyl
ani myslitelem ani stavitelem.

Zato všecko ho předurčovalo, aby se stal lyrikem zcela
jedinečným. Citovostí stále vznícenou, nesmírně subtilní a
podivuhodně ušlechtilou, se s ním mohl měřiti málokterý básník
světového ,písemnictví; toto velké a dobrotivé srdce prožívalo a
účastnými záchvěvy doprovázelo nejen osud vlastní, své rodiny, svých
přátel a svého národa, nýbrž společenské, mravní a kulturní dění
celého lidstva a nadto sledovalo v souznění také pohyb myšlenky,
která Vrchlického zpravidla zajímala méně svým obsahem než
svým citovým přízvukem. Stejně bohatý, čilý a pružný byl
básníkův život smyslový, vystupňovaný občas ve smyslnost až
útočnou a jindy odstíněný v pokorné se oddání zevnímu světu a
trpné utonutí v něm; Jaroslav Vrchlický nikdy nepřestával
vnímati tělesný piivab ženin, složitá kouzla přírody hrdinské,
idy
5