dob básníkova vzdělávání a úchvatný smyslový dojem z krajiny, posvěcené
velkou slovanskou tradicí, se vzníceným zahloubáním se do dějin Slovanstva;
ani vliv herderovské filosofie dějin, ani působení národně-politických ideí
německých jenského okruhu neumen~valy podle obecného soudu originality této
lyrické skladby, která pro typický romantický obsah zvolila formu klasicistickou."
Za typicky romantické možno považovati zdůraznění my~lenky národní, v níž
básník-filosof spatluje samo jádro dějin; proto se mu zápas Slovanstva s
Němectvem jeví jako ztělesnění boje svobody a poroby, posvatnému v~emu lidstvu,
proto mu viny spáchané Něm~ctvem v tomto zápase na Slovanech jsou kHvdami
na vůdčí idei humanity obecné. Typickým romantikem jest Kollár také pro svůj
historismus: stále staví proti zahanbující plítomnosti velkou minulost, v níž se
kochá jeho konstruktivní obrazotvornost, doprovázená vzníceným citem; vedle
učené nomenklatury ze slovanského pravěku libuje si v rousseauovsky
idealisujících a Herderovými výklady podnícených, obrazech dávné kultury slovanské;
i kde se zabývá pHtomností, nachází v ní hlavně otisk a odlesk zdlého světa
stledověkého. Ale forma básnická jest v Pledzpěvu typicky klasicU, počínajíc
starověkým útvarem elegie, básněné časoměrným elegickým distichem, které
svou strukturou a zvláhě svým pentametrem jest rytmickým útvarem
antitetickým, v jakém si libovala lyrika klasická, nikdy v~ak romantická. I oba vzory,
které na Kollárův Předzpěv patrně .ť,ůsobily, Markova "Poslání" a Byronova
"Childe Haroldova pout", jsou bližsí klasistickému než romantickému slohu.
V tomto duchu ustupují u Kollára prvky citové a názorné jednak živlu rozumově
meditativnímu a mravně kazatelskému, jednak prostředkům retorickým, z nichž
kontrast a antitese, jsou zastoupeny nejhojněji a tvoří takřka páteř celého
Předzpěvu. Smyslové postřehy, podávané v lapidárních rysech, skladných zkratkách,
s vypouklou plastikou, se Kolhirovi zde i později v "Slávy dceři" stávajl
záminkou rozsáhlých rozumových úvah, učených výkladů, sentencí z dějinné
filosofie. I v jednotlivostech, na př. v nedostatku pHdavných jmen, která by
v přívlastkové funkci dodáv'ala substantivům barvy, odstínů, změny malebnosti,
a naopak v zálibě pro klasické epitheton ornans, které prostě rozvíjí to, cO jest
v podstatě substantiva již obsaženo, jest sloh Předzpěvu příznačně klasicistický.
(O stavbě a my~lence Předzpěvu v. Jan Jakubec Předzpěv k "Slávy dceli"
v Programu vyšší dívčí školy v Praze 1892 a 1893 a úhrnné Jakubcovy práce
o Kollárovi v Literatuře české XIX. století, díl II., 2. vyd., o slohu Ame Novák,
Básnický sloh Předzpěvu k "Slávy dcefi" v Listech filologických 1930, str.
19až 209,)

Tatry synu, Kollár oslovu je sebe sama, rodáka pod tatranského Slovenska. K
velikému přichyl tomu tam se dubisku - k mohutné, válečně i politicky mocné
carské řm ruské, jako jedinému samostatnému státu slovanskému, důrazný projev
důvěry českých buditelů Jungmanna a kruhu v carské Rusko. Ztleznou berlu
ua Tvou šiji chopil = chopil se železné berly proti šiji, vztáhl berlu na tvoU
liji. Horší nežli divé války atd. "Skutečně filosofické silné sentence" jako tato,
pak v. 13-.24, hlavně pak v závěru Předzpěvu v. 105 a náSL., považoval Kollár,
jak víme z jeho krasovědných výpisků z období jenského, za podstatnou složku
lyrické básně vyš~ího rázu. Labe zrádné, Visla nevěrná, obě řeky pramenící v
krajích slovanských, nesou své vody do Němec. T eutonie, Německo. N eb krve nikde
tolik nevylil, černidlaže žádný nepřítel = žádný nepřítel neprolil tolik krve
a černidla (= inkoustu, že jest zdůrazi\ující příklonka), neládil tolik mečem
i písmem. Toto nezdařilé dvojver~í jest pozdějšího původu. Gót, Gotové,
válečný kmen germánský, stojící za stěhování národů v popředí dějin evropských.
Skýta, Skýtové, kočovný národ původu mongolského, přišedlí v 7. století p. Kr.
do nížin dolnoruských, vedli války s Médy, Peršany a Římany. Orda n. horda
tlupa kočovných rodin tatarských. Sorbové, Obodriti, Vilci podle Šafaříka hlavní
tli větve vyhynulých Slovanů polabských. Ukrové, kmen Slovanů pobaltských.

9 Ckm. 490·14.

129