z Humboldtů. Jsouc v podstatě obsažena již v antice římské,
zvláště u Cicerona, byla dobře známa osvícenství, ale klasicismus
ji prohloubil a zušlechtil. Pravého, plného lidství můžeme
dosáhnouti všestranným a krásným rozvinutím všech schopností, a to
tak, aby se k dokonalosti tělesné při družila též dokonalost
poznávací, mravní a umělecká; tím člověk dospěje zároveň blaženosti,
závisící na úplné harmonii v~ech sil. Kdežto osvícenství
zdůrazňovalo hlavně pravdivost a dobro, přidal klasicismus nově požadavek
krásy: tento krok, jejž německé dějiny kulturní spojují se jménem
Schillerovým, učiIiil u nás po průpravě Jungmannově hlavně
Palacký. Osvícenství věřilo ve své rozumové samolibosti, že již
samo této vrcholné dokonalosti dospělo, klasicismus však prohlásil
ji za ideál, jehož lidstvo může dosíci pozvolným vývojem vedeným
Prozřetelností; takto soudili ve své filosoHi dějin také Kollár
i Palacký, hledajíce po stopách Herderových místo, které našemu
národu a Slovanstvu vůbec určeno v této vývojové řadě, nesené
zásadou stálého zdokonalování a tudíž etickým optimismem.
Zvláště dokonalý stupeň, jehož již lidstvo ve svém vývoji
dospělo, zastupuje starověká kultura řecká se svou krásou,
uměřeností, harmonií; nebyl to však v očích novohumanistů ideál
navždy dosažený, i když pro moderní národy příkladný a
povzbuzujíd.

Blaženost, k níž směřuje podle názorů klasicistů vývoj humanity,
byla úplně pozemská, hledajíc štěstí a dokonalost člověka jenom
na tomto světě; tak soudili i ti z myslitelů, kteří byli prodšeni
skutečným živým citem náboženským jako Herder a u nás Kollár
neb Palacký; tento, mluvě o idei božnosti, ústřední to zásadě
svého myšlení, podotýká důrazně, že "není účelem nějakým mimo
člověka postaveným". Tím se humanita klasická podstatně liší
od transcendentální humanity křesťanské, zastoupené v našich
dějinách nejspanileji Jednotou českobratrskou, s níž jak Kollár,
tak i Safařík a Palacký sympatisovali, ale s níž se neztotožňovali;
přes to humanita těchto protestantů rodem i výchovou má jiný
ráz než u mužů, vy~edUch z prostředí katolického na př. Jung~
manna neh Celakovského.

I v Německu jest však patrna jakási souvislost klasicismu s
protestantismem, ano, přímo i s duchem evangelických far, jejichž
tradice se obráží ve vážné duchovosti, etické opravdovosti, mravní
čistotě předních děl klasických. Tomu se nevyhnul ani Goethe,
ač se snažil vzepříti tomuto ideálu křesťanskému svou silnou
smyslovostí; citově mravní složka, kterou do jeho bohaté duše
vložil pietismus kQřenů patrně českobratrských, se v něm rozvíjela
dále a přibližovala jeho vrcholná díla světu Herderovu neh

8