dioskurů Goetha a Schillera i jejich mladistvých následovníků
v Jeně, bratří Schleglů, probíhalo nejušlechtilejšími kulturními
hlavami německými dvojí souběžné úsilí. Jednak chtěli klasicisté
němečtí zbaviti antiku, k níž se nadšeně hlásili, přídavků
barokních, umělé stylisace francouzské, ano i podoby římsko latinské
a proniknouti k čistému hellenismu, který se jim jevil dokonalým
ztělesněním pravé krásy a čisté lidskosti. Jednak však
zdůrazňovali ve slovesnosti i v kultuře vůbec prvky národní a
zpracovávajíce látky moderní formami antikisujícími, toužili dáti ve svých
dílech vyniknouti národní povaze německé. Celé německé
písemnictví od dob Bedřicha II. až do válek napoleonských bylo
naplněno a povznášeno touto dvojí snahou, navzájem se doplňující
a shodnou i s vůdčí tendencí francouzské literatury XVIII.
století.

Toto hnutí se však v Německu neomezilo na literaturu. Za
myšlenkového vůdcovství filosofa i jazykovědce Viléma z Humboldtů a
spoluprací klasických filologů vznikl, hlavně ve vyšší výchově
směr novohumanistický, který mínil estetickým studiem
slovesných památek, zvlá~tě řeckých, vzdělávati vkus i cit vl1bec, vésti
k pravé lidskosti, zakládající se na souměrném rozvití estetické
i mravní složky člověka, ale zároveň vychovávati pro skutečnou
kulturu národní, uvědomělou a vyzbrojenou také jazykově. Takto
novohumanismus, daleko přesahující obor školský a přece se v něm
nejplněji projevující, připojil k oběma ideám renesančním
klasičnosti a humanitě, novodobou myšlenku národní, zmohutnělou
v Evropě zvláště za napoleonských válek a nadšeně propagovanou
jmenovitě probouzejícími se národy slovanskými. Při složení české
společnosti buditelské, kde nebylo vznešenějších stavů, které by
mohly se oddati čistému nazírání estetickému, ale kde převládala
Ikolská a učená inteligence, vzdělaná na antických řečech i
klasicích a zabývající se prakticky vychovatelstvím a
vzdělavatelstvím, nebylo divu, že klasické a klasicistické myšlenky XVIII.
věku k nám pronikaly prostřednictvím hnutí novohumanistického
a v jeho formulaci.

Ve shodě s ním se v českém klasicismu obro,zenském od
Jungmanna po Čelakovského, od Kollára po Hollého, u
Safaříka i u Palackého nerozlučně pojily tři ideje: etická
zásada humanity, estetický požadavek klasičnosti a praktické heslo
národností.

Etická zásada humanity, kterou Palacký krásně a případně
označuje jako "svrchovanou ideu člověčství", byla českým
klasicistům stejně běžna jako jejicp. německým .učitelům; z těchto
se jí zabývali zvláště intensivně Herder, Kant, Schiller a Vilém

7