složky romantické, vyznačující básnické cítění a básnické umem
těchto obou velkých protichůdců. A ještě o mnoho silněji a
důsledněji se hlásí literární klasicismus z mladistvých jak poetických
tak teoretických prací obou nadějných učenců, přicházejících
z východu, Pavla Josefa Šafaříka a Františka Palackého; a jak
živý zůstává tento směr v domově jejich jinošství, na Slovensku,
dokazuje mohutný básník povážský, Ján Hollý, který sám jest
pevně věren klasickým vzorům i tvarům ještě v době, když na
českém západě zvítězila již romantika nadobro.

O osudech klasicismu, který samostatně a svérázně rozvíjel a
přetvářel myšlenkové i umělecké zásady duchů humanistických a
renesančních, bylo pro celé století XVIII. i pro začátek věku XIX.
rozhodnuto na půdě daleko nejvýznamnější pro veškeré slovesné
umění v Evropě, v Paříži. Tam se na sklonku slavné vlády
Ludvíka XIV., když již velcí básníci XVII. století, Moliece,
Racine, Lafontaine, buď zemřeli neb se odmlčeli, rozpředl
důležitý spor mezi Staromilci a Novotáři (La Querelle des Anciens
et des Modernes), v němž Modernisté za vedení Perraultova a
Fontenellova zvítězili. Z nadšení pro velikost právě se
uzavírajícího věku Ludvíkova a ve smyslu descartesovské ideje
nepřetržitého pokroku poražena byla dogmatičnost dotavadního klasicismu,
který antická pravidla a antické vzory považoval za platné a
trvalé pro všecky doby. Též modernímu písemnictví přisouzena
schopnost dosáhnouti klasické dokonalosti svéprávnými prostředky,
byť za podpory starověkých spisovatelů a jejich dokonalých forem;
nová doba svou tvorbou může dokonce dosáhnouti umělecké
převahy nad antikou, dotud považovanou za samozřejmý vrchol
kultury duchové. Bylo to vlastně jenom další dějství velkého
duchovního dramatu, které v čele intelektuální Evropy prožívala
Francie od renesance: nejprve - a stejně i v Německu a u nás Č
zvítězilo písemnictví národní nad učenou humanistickou
literaturou latinskou; pak za pomocí starověkých vzorů klasických byl
antický základ zpracován duchem francouzským a celá slovesnost
znárodněna, což provedli velcí spisovatelé věku Ludvíkova; nyní
také teoreticky a kriticky prohlášena možnost klasicismu čistě
národního a moderní literatuře uloženo, aby se snama v ušlechtilém
agónu předhoniti svou družku antickou. Obdobný postup se dál
také v Anglii, kde se pojí na př. ke jménu Addisonovu; pro nás
byly však významnější poměry v literárním Německu, kladoucím
od polovice XVIII. věku základy ke skutečnému klasicismu
národnímu. Od doby mohutného barokního básníka Klopstocka a
obou pronikavých vzájemně se doplňujících kritiků, Lessinga a
Herdera, až po vrcholné myšlenkové i umělecké činy výmarských

6