Karla Jaromíra Erbena, velikého mistra pohádkového slohu,
napájeného tradicpmi rodných Erbenových Čech
severovýchodních a prohloubeného studiem ústního podání u všech Slovanů,
jest B. Němcová zakladatelkou báchorkového umění u nás a
zároveň jeho velkou mistryní; nebyla by se jí stala beze styku
s Domažlickem, tak požehnaného pro její vývoj a tím i pro
písemnictví naše.

Uprostřed téhož chodského lidu, v sousedství We~igova do·
mova prokázal, svou životní sílu ještě jiný druh
prostonárodního básnictví, přecházejícího z úst do úst a děděného s pokolení
na pokolení: lidová pověst. Vznášejí-li se obrazné příběhy
báchorek mimo čas a určité místo, přetrhujíce všecky svazky se
skutečností, poutá se pověst pevně k některé události a dokazuje
tuto spojitost se jmény historických osobností i určením míst,
k nimž se váže v proudu vypravování, však i ona volně mění
děje a jejich příčinnou souvislost, povahu a pohnutky jednajících
osob. Na Chodsku nejen vznikla, ale stále se rozšiřovala a obo·
hacovala krásná pověst o Psohlavcích a Janu Kozinovi, kterou
zaznamenala již B. Němcová a kterou v pozdním velice
složitém a působivém znění poznal Alois Jirásek, jenž ji učinil
osou slavného historického románu Psohlavci • také tento mistr
vypravování starých pověstí českých souvisí s Domallickem a
přijal tu úrodné podněty, stejně jako jeho krajanka B. Němcová.

Nuže, národní pohádka a lidová pověst, tof oba literární
druhy, k nimž od počátku své spisovatelské činnosti, zahá·
jené již před třicátým rokem, přilnul Adol} Wenig a jimž
od té doby zůstal věren; i v té věci zachovává tradice svého
domova. Když 28letý vydal první knihu svých Pohádek
doprovázenou velmi rázovitými a vtipnými kresbami mladšího
bratra Jose}a, neuvědomoval si asi, že jde po stopách K. J.
Erbena a B. Němcové, nýbrž přidržoval se učenlivě jiného
významného vzoru domácího. Učený znalec literatury a zvláště
lidového podání Václav Tille, jenž vědecky vyložil vznik, osudy,
souvislost našich prostonárodních báchorek a zvláště jejich vztahy
k umělému písemnictví, jal se s pseudonymem Václav Říha
pohádky sám vyprávěti. Důmyslně vybíral nejvděčnější motivy
z nevyčerpatelného pokladu svétového a sledoval je i podle logiky
děje i podle dušezkumné pravděpodobnosti; v přednesu, pros
tém, názorném, živém se přidržoval lidového tónu; podání své
končil vtipem a humorem.

Adol} Wenig se od něho naučil tomuto samostatnému po·
měru k báchorkářství prostonárodnímu i tomuto daru
vypravěčskému a jako V. Říha drží také Adol} Wenig na otěžích
obraznost a potlačuje přímý živel mravokárný. Největší
zalíbení má v okruhu pohádek, kde se může projeviti lidový vtip,
rozmarná taškařice, žertovně kárná tendence. V takových pří·
bězích, známých v světovém výpravném umění odedávna, měli

6