ce a hutnosti: básník hledá pro duševní
záchvěv případné slovo, ostře vy rýsovaný
obraz, lísavě přiléhavou metaforu; píše
hutněji, kovověji, tvrději. Místo zkratky
pís1Íové uvádí do své lyriky zkratku balladickoU'
se vší její soustředěností dialogu, s celou
její úsečnou zámlkovostí, s veškerým jejím
dramatickým spádem, s onou
brachylogičností v podání scenerií, situací, krajinných
dekorací. A. Sova jest mistrem této lyrické
ballady, kterou později (v "E a II a d ěo
jed n o m č lov ě k u a jeh o rad
ost ech") rozpředl v celou knihu; v ní
využil i některých možností české tradice
veršové, jak ji z prostonárodní písně pfejali
Celakovský, Erben, N eruda, umělci zhuštěné·
ho slova a sevřeného verše.

Analytické a kritické období značilo u
Antonína Sovy básnický zápor: toužil nyní
po duševním a uměleckém kladu. To bylo v
čase, kdy se v něm vyhrai10vala kniha "V
yb o u ř e n Ý c h s m u t k {'t", památná od
svého jména až do poslední písmeny. Základní
nota její jest ještě negace: misanthropická
a hořká kritika člověka i společnosti v
úpadku, lidské odvěké bídy a mravního
rozkladu starého světa.

Avšak básník touží po vybouř'ení se, pn
osvobození, po nových možnostech žití:
vedle plaché a ncduvl'řivé fikce světa vy-