ký c h s lok" a v skizzáři "Z mé II o 1< r
aj é", zvábila literární móda tohoto rozeného
sírbjektivistu na scestí: Antonín Sova se
pokouší zpodobovati skutečnost nikoliv v
dojmových a citových vztazích k vlastnímu
svému já, nýbrž v domnělé objektivnosti,
ve věcných a korrektních popisech
genrových a krajinářských - chce raději suše
referovati než přebásňovati. Avšak jeho
lyrismus jest silnější než tato vůle studell"ho
rMlistického směru: skoro mimoděk, ba
často proti básníkovu chtění ozývají se v
trpělivě a střízlivě kreslených obrázcích ze
společnosti městské a předměstské velmi
bolestné a horoucí tóny citového zaujetí,
mravního vzrušení a nad krajinomalbami, které
chtěly věrně a neosobně obrážeti zevní
tvarovou i barevnou pravdu, rozvlají náhle
sladké mlhy důvěrné něhy, milostné touhy,
zádumčivého tesknění. A básník poslouchá
hlasu svého srdce; oddá se interpretaci
přírody i společnosti po stránce dojmu, nálady,
a kniha za knihou stupňuje jeho smysl pro
odstín, pro polotón, pro nejjemnější
zachvění. Sotvaže Sova opustil období chladné a
šeaivé, mrzuté a střízlivé objektivnosti, vše
u něho jihne, vroucní, laskaví: že s
básnickým názorem a pojetím také jeho básnický
výraz, toť svědectví jeho opravdové
umělecké síly, Hned svazek "K vět Ů. i nt i m·