5

šen, uchvácen: toť nejvyšší možnosti lásky
pro něho - i lásky k ideím. \ minutě
nejvyššího varu, ph krajním stupni napětí přijímá
do svého citového a nervového života
krvavé otázky dne, zoufalé sociální tužby,
prudké mravní vzněty, drásavé hc)spodářské
úzkosti, vášnivé vzdory ,národní:' avšak neřeší
jich. Vyčerpá až na dno jejich dojmový
obsah, rozvije s plným uměním rhetorického
básníka jejich možnosti, sepne je v prudké
opravdovosti s nejvnitřnějšími vztahy
svého citového žití, ponoří je do plaché a vlahé
mlhy svého náladového ovzduší, avšak
proměniv je takto v lyrická themata,
nezodpovídá jich. N eméně naivním úsilím než
hledati v básnické tvorbě Sovově ide<;lVé
protiklady a logické skoky, bylo by řaditi je ve
smyslu myšlenkové evoluce, dle kategorií
názorů mravních a sociálních - ty nebyly
principem vůdčím, nýbrž jen citovými
vzně~ovadly. Antonín Sova prošel - a snad
větší měrou než kdokoliv z jeho
současníků ~ dlouhou vývojovou drahou; n e v
yví jel set o v š a k i cl eo log, n Ý b r ž
lyrik a sensitiv.

Lyrické oblasti, pro niž jest celou svou
vnitřní organisací předurčen, zůstal Antonín
Sova v podstatě věren. Na samém prahu
básnické dráhy na rozhraní osmdesátých čl
devadesátých let v knize "R e a I i s t i c-