45

ského díla Peldova, rozsula se mu pod rukou v řadu romancí,
často bez zaokrouhlení a zpravidla bez pointy; jenom skrovně
se osvědčilo skladatelovo úsilí řaditi dějově příbuzné básně v cykly,
ať šlo o tragedii Vršovců, ať o rytířské události před Milánem,
ať zejména o štěstí a konec krále Otakara. Vnitřní jednoty, jíž
by byl básník došel, leda kdyby byl minulost hodnotil také
myšlenkově a ne pouze dějově, nedosaženo nikde, a jenom přísný
a poněkud suchý duch gotiky rytířské a církevní, důsledně trestající
vinu a přivádějící kaiícníka k milosti, mění sled historických
anekdot v pásmo poněkud souvislé, v němž se střídá živel nábo·
venský se živlem politickým a ženská něha se zbrojně rytířskou
mužností. Málokdy setkáváme se tu s opravdovým epikem, jemuž
by vypravování samo bylo rozkoší a v němž by studium dějin
povzbuzovalo fabulační vynalézavost; tento kronikář refert relata.
Spíše oslovuje nás naléhavě elegik, aby si podumal, požaloval,
potesknil nad hroby, nad mrtvými rody, nad ssutinami, leč jak
slabošské to tesknění proti prudké dumě máchovské, která zatíná
pěsti a skřípe zubyl Nejčastěji však přihlašuje se ke slovu tendenční
vlastenecký romantik, jemuž minulost jest útočištěm pro vzkazy
a Doslání, censurou nedovolené, pokud by měly přítomnostní
příchut: hle, národe, dnes ~zmocný a nestatečný, měl jsi svá
lidová knížata a mocné krále, svůj velký a spravedlivý stát a v něm
původní vzdělanost, zvláště kulturu básnickou, cítil ses jako část
širého slovanského celku a požíval j si v cizině vážnosti; zamysli
se a nezoufej! Tyto lekce a úvahy byly vším spíše než poesií a
nemají tudíž býti jako poesie souzeny; jsou spíše jakýmisi politickými
'Články psá.nými dříve než jsme měli vůbec novinářství, a v tom
plně vykonaly své poslání

"Meč a kalich", pro nějž se Vocel až. pedanticky vyzbrojil
-důkladnými studiemi antikvářskými, převzatými pak z velké
části do učených příloh knihy básnické, a kde osvědčil značný
pokrok jazykový při veškeré neobratnosti v prosodii i v
rýmování, nedošel ani u vrstevníků té přízně jako "Přemyslovci",
ani není dnes uváděn mezi typickými výtvary vlastenecké
romantiky - jest to kniha mrtvě narozená. Kdyby jí
nepřipomínal vypůjčeným svým jménem historicko-politický cyklus
českého Němce Mořice Hartmanna "Kelch und Schwert", v němž
vedle Meissnerova "Žižky" nejohnivěji provedeno tendenční
spojení moderního liberalismu s husitskou reformací, i podle názvu
by sbírka Vocelova byla zapomenuta. Znechucen odloží dnešní
čtenář tuto rýmovanou kroniku lucemburskou a husitskou,
počínající se vdovskými dumami Elišky Přemyslovny a zakončenou
stesky a úvahami nad kosovským bojištěm, kde za slovanskou
věc zápolily zbytky Táborů ... jak různorodá to látka srovnána
v celek nade vše nahodilýl Sentimentálnost, jež prostupuje
suchopárnou kroniku poslední Přemyslovny, a ztrnulé mravokárstvÍ
doprovázející životopis Václava IV. vracejí se též v druhé husitské
části knihy, věnované Žižkovi a Prokopovi ve směsi velmi nepří-