42

A přec ne vzpomínkou mrtvou. Přes to, že přerušeny
bezprostřední vztahy mezi ním a námi stojí přece před našimi zraky
jako nabádavý vzor českého historika umění evropské úrovně
a jest zároveň svědkem nesporné autority pro správnost našeho
nazírání na vědeckou methodu a vědeckou ethiku, a vůbec pro
oprávněnost celého našeho pojímání úkolů vědy, v níž jsme jeho
pokračovateli. Proto také tento skromný hold, složený jeho
velkému stínu, jest více než pouhá kalendářní konvence; jest
projevem upřímně cítěné úcty, vděčnosti a obdivu, - jest
přihlášením se k němu.

ARNE NOVÁK:

JAN ERAZIM VOCEL JAKO BASNIK.*)

Kutná Hora, která svou dějinnou úlohu na vždy dohrála
v XVII. věku a od XVIII. století nadobro propadla elegii, smutečně
to zahalené sestře úpadku, zrodila v prvních letech romantického
věku dva význačné syny, jimž tesklivý a zároveň velebný pocit
zašlé minulosti i slávy rodiště se stal východiskem a inspiračním
zdrojem slovesného tvoření. Národní význam obou Kutnohořanů,
staršího Jana Erazima Vocela a o šest let mladšího Josefa Kajetána
Tyla, daleko přesahuje hranice pouhé literárnosti; oba vedle svého
díla slovesného, značně rozsáhlého a obsažného, byli v duchu
české vlastenecké romantiky také národními buditeli a
organisátory, nehledíme-li ani k jejich dočasnému působení novinářskému,
k němuž je povzbudil veřejný ruch roku osmačtyřicátého. Vocelovo
úsilí buditelské a snaha organisační mají ráz odbornější a. užší,
jak se sluší na odměřeného profesora universitního: domýšleje
podněty Palackého, vybudoval české starožitnictví a dal základy
k dějepisu výtvarného umění v Čechách, což obé ovšem mělo také
posilovati uvědomění, pýchu a sílu probuzeného národa. Tyl,
spisovatel, publicista. herec, ph stejném třídním původu o mnoho
lidovější než zdrženlivý aristokrat Vocel, křísil lásku k jazyku
a k národnosti vypravovatelstvím a divadlem, jež s důmyslem
a zdarem přizpůsoboval potřebám a vkusu prostého obecenstva,
obětuje se mu až do úmoru. Podobnost obou Kutnohořanů jest
ještě hlubší. Jak Vocel tak Tyl náleží k mladšímu pokolení
vlasteneckých romantiků, které se již nedovedlo uspokojiti výhrad.ně
ideami válek napoleonských a reakce po nich následující, nýbrž

*) Neopakuji v této jubilejní karakteristice ani literárně dějepisných
ani estetických rozborů, které čtenář snadno najde ve třech analytických
studiích: ve stati Karla Šmídka "Jan Erazim Vocel co básník" ("Osvěta"
1875), v úvaze Jaroslava Vrchlického "Vocel básník" (Zpráva o oslavě stých
narozenin Vocelových 17. prosince 1902" Archaeologickou komisi při České
Akademii" a "Archaeologickým sborem Musea král. čes.") a ve čtyřeCh mých
kapitolách "Jan Erazim Vocel jako básník", zařazených r. 1905 do prvního
svazku III. dílu Laichterovy "Literatury české devatenáctého století".
Zde jsem mínil jenom nakresliti syntetickou podobiznu Vocela básníka
a zhodnotiti jeho veršový odkaz kriticky.