ského rinascimenta, ovládajícího dům švarcenberský! Hle, trojí
svět forem, ideí, citů, vzešedší z téhož kořene, renesance, barok,
rokoko - a přece jak málo rysů příbuzenských!

Postůjme ještě chvíli před jedním z přečetných civilních domů,
jimiž pozdní barokový sloh, měnící se v gracii rokoka, vykvetl
jako na rozloučenou, před jednou z těch budov poslední čtvrtiny
XVIII. věku, které se, sotva dostavěny, ocitly uprostřed vkusu
empirového! Jsme před Mac Nevenovým palácem v ulici
Pasířské, dnes Palackého. Celková disposice dvoupatrové, nevysoké,
neširoké stavby tkví na základech barokních: pilastry meziokenní,
sloupy, opírající kartuše vstupu, oválný štít marnotratné
ornamentiky, obruba oken úměrná, leč bez jednotvárnosti - toť vše
dědictvím baroku. Ale duch jest naprosto jiný: je to duch pohodlí
a mírné prostoty, jenž tu vládne. I kdybychom neznali dějin
domu, mohli bychom uhodnouti, že kouzlo hudby a půvab tance
vyplašily odtud nadobro temnou a pathetickou duši barokní.
V době empiru stal se skutečně tento palác jedním ze středisek
pražské kultury hudební, jež zahrála a zatančila menuet při
pohřební slavnosti rokoka.

A posléze na podzim r. 1827 stěhuje se do Mac Nevenova, tehdy
již měchurovského domu, ten, který měl zpečetiti konec a zmar
pražské kultury barokní, tím, že sestoupiv hluboko k zdrojům
národní bytosti, našel kulturu novou, živější, pravdivější. Od dob
Františka Palackého náleží pražská duše barokní minulosti - a
naší smyslové rozkoši, naší lásce elegické!

35