Mistři XVIII. století, kdy vývoj barokních forem výtvarných
volně postupoval, kdežto smýšlení barokní zvolna upadalo a
pozbývalo kořenů životních, nebránili se vpádu světských živlů do
církevního umění. Tím ubývalo masivnosti, vážné tíže, ztrnulého
pathosu, naopak barokní duše nabývala křídel, pohybovala se
lehčeji, oddávala se úsměvu. K tomuto pojetí se klonil již Kilián
Dientzenhofer, kdežto jeho nejnadanější žák Ignác Palliardi,
dotčený vlivem klasicismu francouzského, podlehl zcela svůdnému
vábení nové doby. Též největší dekorační genij barokní Prahy,
Vavřinec Rainer, byl vyznavač nových, lehčích ideálů
uměleckých. Vidím v něm povahu vzdušnou : jakmile pracoval nad zemí
svá freska, byl mistrem; jeho plátna jsou však pouze průměrnými
výtvory. Na Rainerových freskách vše letí, pádí, vzpíná se k slunci,
jehož husté paprsky magneticky přitahují k sobě spletené
zástupy. Faětonská jízda z chrámových temnot k sluneční volnosti 
toť Vavřinec Rainer, robustnější, ale hrubší současník Tiepolův.
V starším období barokním se draly světské pudy skrytějšími
cestami do umění chrámového. Člověk barokní žil prudkým a
složitým životem smyslovým, ale tajil jej rád za náboženskou maskou.
Láska pohlavní se zpravidla vydávala za symbol lásky k Bohu,
spojení těl bylo vykládáno jako podobenství sjednocení
mystického, rozkoš pleti a smyslů byla líčena básníky i malíři za
výstrahu pro srdce asketická. V tomto nábožném pokrytectví byl
nový osten slasti, rafinovanost dialektiků rozkoše, dráždivý půvab
zakázaného. Z barokních sochařů se dávají dva mistři, tragický
Braun a sentimentální ]ackel, mocně inspirovati pozemskou láskou
a přetvořují ji stále v nebeské sjednocení mystické. Pater
Seraphicus, svatý Bernard, klesá v slastném vytržení na kolena před
Madonou jako vášnivý milenec a šeptaje sám horoucí "ave",
čte se rtů svojí Vyvolené opojené slovo "fiat". Tvůrce křesťanské

31