Ale co jsou tyto všecky stavby proti malostranskému svatému
Mikuláši? Dostavěv jej jako dovršovatel díla otcova, přetvořil
Dientzenhofer Prahu; teprve od roku 1752 jest i Malá Strana
čtvrtí královskou. Chrám ten, podrobující si se samozřejmou
svrchovaností všecko široké okolí, není nám jen předmětem
výtvarného podivu nebo smyslné rozkoše; jest nám více: často
školou velikosti, vždycky osudem. Nemáme z barokní doby velké
poesie, jakou jsou Francouzům tragedie CorneilIovy: můžeme-li
jich kde oželeti, tož před touto stavbou, jejíž zelená kupole
skutečně soutěží s modrou klenbou nebeskou. Zde jest vše nejen širé,
rozlehlé, mohutné, ale vznešené, hrdinské, posvátné; smyslné
dojmy barev, světla, prostoru slouží vysokým citům heroické
nábožnosti, a nad těmi city vládne jasná, nezvratná, nepohnutelná
vůle: dostoupiti nebeské dokonalosti a dobýti si práva, slouti
synem božím. Mezi ethikou CorneilIovou a stavitelskými
koncepcemi Dientzenhoferovými jest, tuším, spojitost hlubší, než se
na pohled zdá. Ke mně alespoň promlouvá pohled do kupole a
lucerny svatomikulášské vznešenou tirádou "křesťanské tragedie"
Polyeucta:

,,0 světe ideí, tvá něha bezejmenná

v mé srdce vstupuje, jež se ti otvírá;
tvým rajským vanutím čí duše posvěcena,
ten bolu necítí, ten do tmy nezírá.

Ty, mnoho slibuje, dáš více; a není vrátký
tvůj blaha cit a nezná zrad;

smrt blažená, v niž jdu tak rád,

ti není nežli přechod krátký,

jenž uvádí nás v pobyt sladký,

kde věčně smím se blahu vzdát!" Překlad Oto Fischera.

30