vaný triumf církve nad duchy a zloduchy, na roznícený kyn
misionáře Františka Xaverského i na bezohledný posun exorcisty
Vincence Ferrera - jsme naplněni obdivem, ale neopouštíme
hranic smýšlení a cítění barokního. Ale čím nám jsou jména
menších plastiků XVII. a XVIII. století, kteří spokojili se namnoze
pobytem u hranice dekoračního sochařství, kde ostatně občas
rozbíjeli své stany také Braun a Brokoff, původcové mohutných
karyatid při paláci Thunském, Morzinském a Clam-Ga11asově,
co značí nám jméno Pendl nebo Jacke1, Guitainer nebo Platzer?
A přece jaká dramatická síla prudkého citu, osedlaného vůlí
atletovou, bouřila v postojích exaltovaných světců na průčelí chrámu
křižovnického, v překrásných pohybech rukou zápolících
archandělů na staroměstském sloupě mariánském, v prudkém gestu
svatého Cyrila z Alexandrie v presbytáři u sv. Mikuláše na Malé
Straně!

Tělesný ideál, zachycený těmito gigantickými postavami z
kamene i z jeho napodobenin, byl v těsné shodě s oběma
karakterovými typy katolické reformace, které vládly v barokní Praze. Není
nesnadno uvésti tyto dva typy na týž životní druh: v duchovních
i světských hrdinách bezohledné vůle jest vyhnán renesanční
individualismus do zámezí.

Jesuitský řád přenesl jej do oblasti víry a církve a dal mu zvláštní
strohou příkrost. Na dně svých temných duší jsou Ignác z Loyoly,
František Borgiáš i Petr Canisius, nebo jejich slabší, čeští
blíženci, válečný vůdce studentů Jiří Plachý ve věku XVII. a krutý
ohař kacířů Antonín Koniáš· v XVIII. století, studené,
vypočítavé povahy, které znají jedinou hybnou sílu: vůli k moci; jest
jim jedno, zda meč, kazatelna či kniha nutí oslepené a přehlušené
zástupy věřícího a strachujícího se lidu pod jejich panství.
Pronikají ledovým bystrozrakem až k ukrytým kořenům lidských přání

20