v němž se sochař zmocnil postavy, řízen je soustředěnou vůlí,
která brání, aby obrysy se nerozlily beztvárně do prázdného
prostoru. Kdežto pravé renesanční sochy prožívají v klidném
postoji plnou krásu souměrného bytí, jsou všecky kamenné figury
barokní Prahy zjevy dramatické. Mistři vyňali z jejich
legendárního či dějinného obsahu onen vrcholný okamžik, kdy
stupňované dění zahnalo je až na sám práh nadlidství. Takovými obry,
kteří dramatickou vůlí dobývají nebe a překonávají zákony
pozemské tíže, zalidnili barokní sochaři Malou Stranu i Staré Město
a především pilíře mostu Karlova.

Nevím, zda láska k antice a požadavek typisace v sochařství
neodcizily nám nadobro tato díla dramatického naturalismu, a zda
nemíjíme i nejlepší z nich lhostejně. Snad se podivujeme s
nadšením oběma velkým mistrům, kteří mužskou i ženskou duši
baroka znali stejně pronikavě, smyslně vřelému Matyáši Braunovi
a prudce výmluvnému Ferdinandu Brokoffu. Opravdu nelze se
jim oběma podivovati dosti nadšeně. Jejich sochám na Karlově
mostě se dostalo záviděníhodného umístění, neboť obloha i
mračna, voda i stromy, architektura Hradčan i Malé Strany
spolupracují na dojmu jejich, vytvářejíce pro ně rámec nebo pozadí.
Matyáš Braun, jejž však v celé jeho rubensovské gigantičnosti a teplé
smyslnosti pochopíte teprve ve Šporkově Kuksu, zdá se mně
větším umělcem a především svobodnějším psychologem: dobralť se
ve svých výtvorech vždy čistého gesta prostě a věčně lidského.
Měkký pokyn spravedlivého soudce lva, milostná a nebeská "unio
mystica" mezi Ukřižovaným a svatou Luitgardou, přesahují meze
času barokního a vyjadřují i dnes citový pathos očištěného
člověčenství. Ferdinand Brokoff podává však zpravidla pouhé gesto
liturgické a jest nám proto méně srozumitelný. Vzpomeňme na
dvojí plastický výraz, jímž sousoší Karlova mostu tlumočí
svrcho
19