tektura, sochařství i zahradnictví, klima i vodstvo. Tak posléze
svrchovaná a tvrdá duše barokní byla ovládnuta. A paradox všech
paradoxů: duchový výraz i materiální výtvor Vlachů, Španělů a
Němců podřízen byl vyšší skutečnosti, jakou jest historická
jednota města Prahy, - a ta patří nám Čechům.

Obrovité plémě, prošedší náboženskými i bitevními hrůzami
třicetileté války, vytvořilo životní podmínky barokní civi1isace. Krví
zbrocení hrdinové vůle povolali do svých služeb, nikterak lehkých
ani příjemných, vlašské i německé architekty a sochaře z období
zralé i přezrálé renesance, a hle, i tito náleželi k nadprůměrnému
rodu panovačných individualistů. Jaký div, že díla, která vzešla
z takových objednávek a byla zosnována takovými umělci, jsou
z gigantického rodu, ať jsou to chrámy nekonečné prostornosti,
ať volné paláce, v nichž se postava lidská ztrácí, ať fresky v
kupolích, kde v extasích zlata a žluti zápolí celé zástupy obrů, ať
konečně nadživotní sochy dmoucího se svalstva?

Ze sterých herkulských postav na průčelích i balustrádách
chrámů, na mostě Karlově, na votivních sousoších uprostřed náměstí
zírá na nás ostře vypracovaný tělesný typ barokního věku. V
podstatě zosobňují tito archandělé a jinotajitelní geniové, tito svědci
a mučedníci, tito kajícníci a misionáři, tito otcové církevní a
papeži týž ideál těla atletického s pevnou až hrubou kostrou, s
plnými, ale utuženými svaly, s tvrdou a s příkrou fysiognomií. Ani
jedno z těchto těl není v klidu: všecka se vzpínají, svíjejí, vztyčují
ve vášnivém napětí, všecka oděna jsou jakoby do vichru a do
bouře. Na první pohled se zdá, že hmotná a hřmotná tíže pohltily
na těchto divoce pathetických figurách veškeru vnitřní formu;
žijeme-li však déle v blízkosti velkohlavých těch zápasníků
duchovních i světských, pochopíme, že okamžik krajního přepětí,

18