jejich počet - dlužno v Praze usilovně hledati, než obráti k nám
svou tvář zastřenou mlhou a mlčením; jsou návštěvníci, ba
obyvatelé Prahy, kteří si ani neuvědomili přítomnost těchto
duchových bytosti. Zato žije v Praze mocný a panovačný genius loci,
jemuž nikdo neujde, zamyslí-li se nad Vltavou o věcech kultury
a umění. Genius ten se stal živelnou silou, která pevnou rukou
ovládla město: jeho mocný a slavný hlas hlaholí, zpívá a pláče ve
večerních souzvucích pražských zvonů; jeho pathos duní k nám
z hukotu vltavských jezů; jeho zelené báně zasvěcené věčnému
jaru srostly s pražskými chlumy a návršími v přírodní
nerozlomnou jednotu - teprve, když prudké city a vznosné myšlenky
tohoto božstva byly promítnuty do staveb a do soch, byla naplněna
umělecká reálnost Prahy. Pochopiti Prahu v její výtvarné
podstatě a v kulturní její bytosti - toť znamená téměř tolik, jako
rozuměti a sloužiti jejímu baroknímu geniu loci.

Jsou chvíle, kdy se s ním dorozumíme jakoby naráz. Za
podzimního večera, prší-li listí a sládne-li vzduch vůní tlení a zániku,
dejme se sevříti obrovitou kamennou náručí nádvoří v
Klementil}u. Z jednoho chrámu, v jehož oknech se třese slabý odlesk svěc
oltářních, šumí plnými proudy hudba varhan a kostelního zpěvu;
z druhého, uzavřeného a téměř zakletého, vane již noc přerývaná
skřeky uvězněného ptactva. Obrysy věží nad kvadraturou dvora
jsou temné a hrdé; chodby, které se chvílemi otevírají do
místnosti seminářských, ztrácejí se v posvátném a zneklidňujícím
nekonečnu; v oknech, jež mají dvojí chlad a přísnost, kláštera a
vězení, obráží se kmitavě holá ratolest stromu, který přestal býti
součástkou přírody; masivní zdivo a těžké kování shlíží pohrdlivě
na trpasličí postavu i osud osamělého chodce. Ale dokud poutník
se znepokojuje materiální nicotou a přechodní ubohostí svého
bytí, dokud se bojí a mate, neporozuměl řeči a vůli přítomného

9