tech svého putování a pohybu, pozdravujíce je úžasem, nadšením
vděčností: jsme jim více povinováni, než bychom se nadáli.

Ale kdo jest nám bližší a dražší z těchto geniů, než místní božstvo
Prahy, jehož přítomnost stejně intensivně prožíváme ve stínech
Starého Města jako ve ztrnulém úsměvu Malé Strany nebo ve
vznešeném mlčení hradčanských paláců a klášterův?

Není to nikterak božstvo jednoduché. Právě Praha náleží k oněm
městům s velkou minulostí, u jejichž bran sedává několik geniů
loci různého věku, různé vůle a tudíž i různého kultu; oddáme-li
se do ochrany jednoho, odvrátí od nás druhý tvář, neboť druh
nerozumí druhu. Ale lze milovati město tak, že se v každé době
svěříme jinému geniovi; tím jsme si znásobili život a připravili
možnost procházeti za sebou několika kulturními formami. Chybil
by, kdo by povahu, osud i smysl městského celku vykládal příliš
přímočaře: nejvlastnější tajemství Prahy by uniklo jeho pohodlné
a zjednodušující pozornosti. Oč moudřejší jest v kultu
soustředěném a pokorném odevzdávati se samotářským rozhovorům
s těmi různými genii loci, kteří panují nad Prahou!

Jděme za zimního podvečera, kdy leží na střechách sníh a v duši
vonné teplo vánoc, do chrámu svatého Víta; vyčkejme chvíle, kdy
infu10vaní kanovníci vždycky věrné kapituly pražské půjdou do
kaple svatováclavské, zpívajíce hymnus desátého věku "Hospodine,
pomiluj ny"; vstupme s nimi do kaple, abychom pozorovali, kterak
dým liturgického kadidla krouží kolem útlých postav na freskách
a kolem zářících chrysoprasů i ametystů ve výplních; toulejme se
potom kolem chrámu, kde se mezi sněhem černají vlídné květy fiál
a obludné výsměchy chrličů, a obraťme se posléze ke kostelu
svatého Jiří - kdo z nás neuvěří, že Praha má doposud gotickou duši?
Veliký tvůrce gotické Prahy, Francouz, jejž osud učinil vladařem

6