Není starší a obecnější víry a zbožnosti, nežli ta, která se uctivě
a důvěryplně sklání před ochranným duchem, zastírajícím svou
přítomností a přízní dům, město či kraj. Začtěme se pozorněji do
bájesloví starých národů nebo zamysleme se nad lidovou tradicí
u nás i jinde, - a vždy· upře na nás svůj zrak, naplněný láskou
i zkušeností, ona duchová bytost, kterou 1tímané jmenovali
genius loci. Měla úděl společný s ostatními polobohy i s bohy:
nepodléhala kletbě stárnutí, avšak zasažena byla zákonem vývoje.
Po jakých vznešených cestách vzestupu kráčela lehká pata genia
loci od primitivních dob latinských, kdy podle slov Vergiliových
v podobě hada stočeného do sedmi kruhů uvedl Aeneu v úžas
a okusil lehce z misek a z pohárů na oltáři, až do přítomných
dnů, v nichž anglická básnířka Vernon Lee hlubokomyslně
vystihla podstatu jeho slovy: "Genius loci se skládá jako všecka
úctyhodná božstva z látky našich vlastních srdcí a myslí, jel
duchovní skutečností, avšak jeho viditelným ztělesněním jest místo
samo." Nikdo z nás, pokud vidíme v životě něco více než
hmotnou reálnost, rozčleněnou libovolným počtem dnův, neubránil
se moci tohoto genia. On to jest, jenž způsobuje, že se vracíme
znovu a rádi do krajů a měst, kde jsme ani neprožili dětství, ani
nepohřbili rodiče, ale kde čekáme mimovolně němou útěchu a
něžné přijetí. On nás volá hlasem neslyšným a přece
neodolatelným, abychom se s tíhou svého smutku svěřili odumřelým
náměstím, ohraničeným zvětralými paláci, kde do trávy mezi
hrbolatou dlažbou házejí akáty své bilé kvítky, a kde výkřiky ptačí
trhají jednotvárnou píseň fontány. On vede naše kroky na
osamělá nábřeží nad hučící řekou, jejíž temné vody zrcadlí tmavší
ještě štíty zubatých domů, a jeho mocí dospíváme tam poznáni
vlastní své vnitřní podstaty. Všichni, i když jsme si toho
neuvědomili, tušili jsme přítomnost těchto geniů loci na různých
mís
5