hož kořene, renaissance, barok, rokoko - a přece jak
málo rysů příbuzenských!

Postůjme ještě chvíli před jedním z přečetných civil ••.
ních domů, jimiž pozdní barokový sloh, měnící se
v gracii rokoka, vykvetl jako na rozloučenou, před
jednou z těch budov poslední čtvrtiny XVIII. věku,
které sotva dostaveny oc!t!y se uprostřed vkusu em ••.
pirového! Jsme před Mac Nevenovým palácem v ulici
Pasířské, dnes Palackého. Celková disposice dvou'"
patrové, nevysoké, neširoké stavby tkví na základech
barokních: pilastry meziokenní, sloupy, opírající kar ••.
tuše vstupu, oválný štít marnotratné ornamentiky,
obruba oken úměrná, leč bez jednotvárnosti - tot vše
dědictvím baroku. Ale duch jest naprosto jiný: jest to
duch pohodlí a mírné prostoty, jenž tu vládne. I kdy.
bychom neznali dějin domu, mohli bychom uhodnouti,
že kouzlo hudby a půvab tance vyplašily odtud na.
dobro temnou a pathetickou duši barokní. V době em.
piru stal se skutečně tento palác jedním ze středisek
pražské kultury hudební, jež zahrála a zatančila me.
nuet při pohřební slavnosti rokoka.

A posléze na podzim r. 1827 stěhuje se do Mac Ne.
venova, tehdy již Měchurovského domu, ten, který
měl zpečetiti konec a zmar pražské kultury barokní,
tím, že sestoupiv hluboko ke zdrojům národní bytosti,
našel kulturu novou, živější, pravdivější. Od dob Fran.
tiška Palackého náleží pražská duše barokní minulosti
- a naší smyslové rozkoši, naší lásce elegické! ~

39