nost dialektiků rozkoše, dráždivý půvab zakázaného.
Z barokních sochařů dávají se dva mistři, tragický
Braun a sentimentální Jackl, mocně inspirovati
pozemskou láskou a přetvořují ji stále v nebeské sjedno=
cení mystické. Pater Seraphicus, svatý Bernard, klesá
v slastném vytržení na kolena před Madonnou jako
vášnivý milenec a šeptaje sám horoucí »avu, čte se
rtů svojí Vyvolené opojné slovo »fiat«. Tvůrce
křesťanské filosofie, svatý Tomáš Akvinský, přijímá
rozechvěn a roztoužen knihu z rukou Královniných a
omdlévá nejvyšší pýchou pokorného mnicha, čta mezi
listy napsaná slova lejí rukou »bene scripsisti«. V měk.
kém pohybu nevýsfovné něhy sklání se Kristus s kříže
a klade jako přítel, jako bratr, jako ženich pravou ruku
kolem toužebné šíje ctihodné cisterciačky svaté Luit
•gardy, která, klesajíc takřka rozkoší nad touto
milostiplnou chvílí, zachycuje se rukou lehce plynoucí z
řas.natého šatu horkých kolen Spasitelových. Někdy za
dnů mlhavých a zakalených se zdá, jakoby toto sou
•soší, modelované lehce a hebce v pískovci světlém a
pórovitém, bylo jen zhuštěným šedivým oblakem
sešinuvším se k obrubě mostu a snoubícím se na
okamžik se zemí ... Lze si představiti většího vítězství pia.
stického genia Braunov.a, jenž si přál, aby jeho sochy
se vznášely a netýčily?

Svatyně barokní mají často příchut erotickou,
neprováděl nadarmo nejmužnější řád, Tovaryšstvo Ježíšovo,
soustavnou diplomacii s kultem Mariiným. Panna
Maria přestává v této době býti Madonnou s dítětem
v náručí a stává se velkou dámou, světačkou, krá.

35