drou klenhou neheskou. Zde jest vše nejen širé,
rozlehlé, mohutné, ale vznešené, hrdinské, posvátné,
smyslné dojmy barev, světla, prostoru slouží vysokým
citům heroické nábožnosti, a nad těmi city vládne jasná,
nezvratná, nepohnutelná vůle: dostoupiti nebeské
dokonalosti a dobýti si práva, slouti synem božím. Mezi
etikou CorneiHovou a stavitelskými koncepcemi
Dientzenhoferovými jest, tuším, spojitost hlubší, než
se na pohled zdá. Ke mně alespoň promlouvá pohled
do kupole a lucerny svatomikulášské vznešenou ti
•rádou »křestanské tragedie« Polyeucta:

»0 světe ideí, tvá něha bezejmenná
v mé srdce vstupuje, jež se ti otvírá;

tvým rajským vanutím čí duše posvěcena,
ten bolu necítí, ten do tmy nezírá.

Ty, mnoho slibuje, dáš více; a není vratký
tvůj blaha cit a nezná zrad;

smrt blažená, v niž jdu tak rád,

ti není nežli přechod krátký,

jenž uvádí nás v pobyt sladký,

kde věčně smím se blahu vzdát!«

(Překlad Oto Fischera.)

33