požehnáni, když zaplanou všecky svíce, když zavlají
kaditelnice, když rozhlaholí se zvonky v rukách
ministrantů, a kněz v zlatém pluviále z drahého brokátu
pozdvihne monstranci do výše nad čela věřídch i nad
svou hlavu, přivře nábožný zástup oči a upírá je s při~
klopenými víčky vzhůru,- tam v prostoru nedohled
•ném otevírá se nový svět, závratná kopule se smělými
freskami a s lucernou, propouštějící zázraky slunce ř
jest to skutečně perspektiva nebeské blaženosti.
Barokní umělci dovedli tímto uspořádáním podříditi
i gotické chrámy jesuitské koncepci chrámu a nebes,
dovedli zapřáhnouti do svého slunečního vozu barvy
a svědo, perspektivu a stín, dovedli vší nádherou
světskou promítnouti vznešenost rajského blaženství.
Nikdo neznal těchto čárů lépe než architekt všech praž"
ských architektů, Kilián Dientzenhofer. Zdá se, že
jeho rodině byl přímo vrozen smysl pro vznešenost,
která není studená, pro nádheru, která nikdy netrpí
bombastem. I díla jeho strýce, jež jsem viděl v Bam.
berce - mimochodem jediném městě na severu od
Alp, které připomíná Prahu - mají tuto grandiosnost.
Kilián Dientzenhofer, jehož vývoj mohl požehnaně
spočinouti na ramenech velkého otce, byl z geniů, pro
něž není nesnází. Dovedl prostě vše. Stál bez nesnází
nad konfliktem severní přírody a jižní krásy, slovan.
ské přísnosti a vlašské gracie, nad oním konfliktem,
jehož ztělesněním dramatickým jest Praha. Jako čte
veliký sochař v neotesaném mramorovém balvanu
tvář i postoj budoudch plastik, tak uhodl vždy Dient
•zenhofer z nesnází, kladených terénem, velké zá
•.
31