milostná a nebeská »unio mystica« mezi Ukřižovaným
a svatou Luitgardou, přesahují meze času barokního
a vyjadřují i dnes citové pathos očištěného člověčen
•ství. Ferdinand Brokoff podává však zpravidla pouhé
gesto liturgické a jest nám proto méně srozumitelný.
Vzpomeňme na dvojí plastický výraz, jímž sousoší
Karlova mostu tlumočí svrchovaný triumf církve nad
duchy i zloduchy, na roznícenýkyn misionáře Fran ••.
tiška Xaverského i na bezohledný posun exorcisty
Vincence z Ferrary - jsme naplněni obdivem, leč ne
•.opouštíme hranic smýšlení a cítění barokního. Ale
čím nám jsou jména menších plastiků XVII. a XVIII.
století, kteří spokojili se namnoze pobytem u hranice
dekoračního sochařství, kde ostatně občas rozbíjeli
své stany také Braun a Brokoff, původcové mohut ••.
ných karyatid při paláci Thunském, Morzinském a
Clam •.. Gallasove; co značí nám jméno Pendl nebo
Jackel, Guitainer nebo Platzer? A přece jaká drama .•
tická síla prudkého citu, osedlaného vůlí atletovou,
bouří v postojích exaltovaných světců na průčelí
chrámu křižovnického, v překrásných pohybech ru
•kou zápolících archandělů na staroměstském stou
•pě mariánském, v prudkém gestu svatého Cyrila
z Alexandrie v presbytáři u sv. Mikuláše na Malé
straně!

Tělesný ideál zachycený těmito gigantickými posta .•.
vami z kamene i z jeho napodobenin byl v těsné shodě
s oběma charakterními týp>.>:katolické reformace, které
vládly v barokní Praze. Není nesnadno uvésti tyto
dva typy na týž životní druh: v duchovních i svět'"

20