Obrovité plémě prošedší náboženskými i
bitevními hrůzami třicetileté války,vytvořilo životní
podmínky barokní civilisace. Tito krví zbrocení
hrdinové vůle povolali do svých služeb, nikterak
lehkých ani příjemných, vlašské i německé architekty a
sochaře z období zralé i přezrálé renaissance, a hle, i tito
patřili k nadprůměrnému rodu panovačných
individualistů. Jaký div, že díla, která vzešla z takových
objednávek a byla zosnována takovými umělci, jsou
z gigantického rodu, at jsou to chrámy nekonečné pro,.
storno sti, at volné paláce, v nichž se postava lidská
ztrácí, at fresky v kopulích, kde v ekstasích zlata a
žluti zápolí celé zástupy obrů, at konečně nadživotní
sochy dmoucího se svalstva?

Se sterých herkulských postav na průčelích i
balustrádách chrámů, na mostě Karlově, na votivních
sousoších uprostřed náměstí zírá na nás ostře
vypracovaný tělesný typ barokního věku. V podstatě zo,.
sobňují tito archandělé a jinotajitelní geniové, tito
světci a mučedníci, tito kajícníci a missionáři, tito
otcové církevní a papeži týž ideál těla atletického
s pevnou až hrubou kostrou, s plnými, ale utuženými
svaly, s tvrdou a s příkrou fysiognomií. Ani jedno
z těchto těl není v klidu: všecka se vzpínají, svíjejí,
vztyčují ve vášnivém napětí, všecka oděna jsou jakoby
do vichru a do bouře. Na první pohled se zdá, že
hmotná a hřmotná tíže pohltily na těchto divoce
pathetických figurách veškeru vnitřní formu, žijeme,.li
však déle v blízkosti velkohlavých těch zápasníků
duchovních i světských, pochopíme, že okamžik krajního

18