Jako na Loretě a v přilehlém asketickém kostelíku kapu
•cínském: zde v odříkavé střízlivosti, do níž se přísně
dívá umučená tvář Moralesova Krista, tam v
rozkošnickém ovzduší nebeské erotiky projevuje se složitá duše
protireformačního Španělska oběma svými krajnostmi.
Pamatuji se, jak jsem před lety v stinných a chladných
ambitech Lorety náhodou četl jakési Galdósovo drama,
jež prudkou poletnikou účtovalo s katolictvím a jesult
•stvím dnešních Spanělů, drama bez zvláštní vnitřní
síly a s postavami načrtanými pouze obrysovitě. Leč
v tomto zvláštním prostředí cítil jsem bezprostředně
všecku naléhavost divadelní argumentace básníkovy:
kulturní skutečnost, na kterou útočil Galdós svou
přímočarou dialektikou, obklopovala mne na dosah
ruky, i podlehl jsem úplné ilusi.

Míst, kde hy dojem Imlturní cizoty hyl podobně silný,
není v Praze příliš mnoho, snad ještě náměstí
Velkopřevorské, nádvoří na Strahove, schodiště od Vlašské
ulice na Petřín. Ostatek amalgamovala a přetvořila
Praha zázračnou svojí přizpůsohovací silou. Ztrávila
a zpracovala všecky stavitelské i životní slohy od
ranního umění románského až po pozdní empire a
podřídila je své složité a přece jednotné osobitosti,
na níž má stejnou účast příroda i architektura,
sochařství i zahradnictví, klima i vodstvo. Tak posléze
svrchovaná a tvrdá duše barokní hyla ovládnuta.
A paradox všech paré!doxů: duchový výraz i
materiální výtvor Vlachů, Spanělů a Němců podřízen byl
vyšší skutečnosti, jakou jes.t historická jednota města
Prahy, - a ta patří nám Cechům. ~

17