tektura pod zdivočelým rozmarem vegetace, vy.
mknuvší se dávno lidské vůli. Ale sen italských uměl.
ců, kteří toužili připodobniti terasovité stráně nad
malostranskými paláci zahradám svého domova,
mění se pod prudkými polibky květnového slunce v roz='
košnickou a blaženou skutečnost. Severské habry a
zamyšlené jilmy, vrásčité a popukané, dívají se s úža.
sem na růžová a oranžová pole planoucích azaleí;
na tvrdě četném pozadí starých tisů a thují rýsují se
měkce fialové a bílé hrozny zhousdých šeříkových
keřů; na ocelové vodě osušelých basénů kolem so='
šek, elegických ve své opuštěnosti, krouží spadalé
květy magnolií a rhododender, zatím co po stupňo=,
vitých stráních, šplhajících se až k samému králov=,
skému hradu, valí se celé vodopády zeleně
nejrozmanitějších odstínů: zeleně těžké a temné, jaká ovládá
jehličnaté lesy, zeleně melancholicky pomíchané se
šedí, jakou mívá omšelé, zvětralé stavivo, teplé a
šfavnaté zeleně tučných luk stále napájených vlahou,
konečně nesmělé a bleďounké zeleně mladého osení.
Tyto jaré a nespoutané kaskády, které po
přirozených terasách pražských pustila v šfastném a
vítězném rozmaru štědrá ruka vlašských zahradních archi
•tektů, házejí zelenou svou pěnu do oken, balkonů a
pavlačí rozkošných paláců, zaplavují je v jarním ky=,
pění až k římsám prvního poschodí, náhle však uhý
•bají se a klesají, aby odhalily neočekávaný pohled
k paradoxně titěrným altánům a loggiím, na jejichž
hravou něhu hrozí se zřítiti masivní podezdívky
hradní. Musíme mysliti na Ariosta, na T assa a chví
•
75