bílé kvítky, a kde výkřiky ptačí trhají jednotvárnou
píseň fontány. On vede naše kroky na osamelá ná.
břeží nad hučící řekou, jejíž temné vody zrcadlí tmavší
ještě štíty zubatých domů, a jeho mocí dospíváme tam
k poznání vlastní své vnitřní podstaty. Všickni, i když
jsme si toho neuvědomili, tušili jsme přítomnost těchto
geniů locí na různých místech své no putování a po='
bytu, pozdravujíce je úžasem, nadšením, vděčností:
jsme jim více povinováni, než bychom se nadáli.
Leč, kdo jest nám bližší a dražší z techto geniů, než
místní božstvo Prahy, jehož přítomnost stejně inten.
sivně prožíváme ve stínech Starého mesta jako ve
ztrnulém úsmevu Malé strany nebo ve vznešeném
mlčení hradčanských paláců a klášterův?

Není to nikterak božstvo jednoduché. Právě Praha
patří k onem městům s velkou minulostí, u jejichž bran
sedává několik geniů locí různého veku, různé vůle a
tudíž i různého kultu; oddáme-li se do ochrany jed .•
noho, odvrátí od nás druhý tvář, nebot druh neroz='
umí druhu. Ale lze milovati město tak, že v každé do='
bě svěříme se jinému geniovi; tím znásobili jsme si
život a připravili si možnost procházeti za sebou ně
•kolika kulturními formami. Chybil by, kdo by povahu,
osud i smysl mestského celku vykládal příliš přímo=,
čaře: nejvlastnejší tajemství Prahy by uniklo jeho
pohodlné a zjednodušující pozornosti. Oč moudřejší jest
v kultu soustředěném a pokorném odevzdávati se
samotářským rozhovorům s těmi různými genU locí,
kteří panují nad Prahou! ~

2