Není starší a obecnější víry a zbožnosti, nežli ta,
která se uctivě a důvěryplně sklání před
ochranným duchem, zastírajícím svou
přítomností a přízní dům, město, či kraj. Začtěme se pozorněji

do bájesloví starých národů nebo zamysleme se nad
lidovou tradicí u nás i jinde, - a vždy upře na nás
svůj zrak, napln~ý láskou i zkušeností, ona duchová
bytost, kterou Rímané jmenovali genius loei. Měla
úděl společný s ostatními polobohy i s bohy:
nepodléhala kletbě stárnutí, avšak zasažena byla zákonem
vývoje. Po jakých vznešených cestách vzestupu krá
•čela lehká pata genia loei od primitivních dob latin,.
ských, kdy dle slov Vergiliových v podobě hada sto
•.čeného do sedmi kruhů uvedl Aeneu v úžas a okusil
lehce z misek a z pohárů na oltáři, až do přítomných
dnů, v nichž anglická básnířka Vernon Lee hluboko
•.myslně vystihla podstatu jeho slovy: »Genius loei
skládá se jako všecka úctyhodná božstva z látky
našich vlastních srdcí a myslí, jet duchovní skutečností,
avšak jeho viditelným ztělesněním jest místo samo.«
Nikdo z nás, pokud vidíme v životě něco více než
hmotnou reálnost, rozčleněnou libovolným počtem
dnův, neubránil semoei tohoto genia. On to jest, jenž
způsobuje, že se vracíme znovu a rádi do krajů a měst,
kde jsme ani neprožili dětství ani nepohřbili rodičů,
ale kde čekáme mimovolně němou útěchu a něžné
přijetí. On nás volá hlasem neslyšným a přece
neodolatelným, abychom se svěřili s tíhou svého smutku
odumřelým náměstím, ohraničeným zvětralými paláei,
kde do trávy mezi hrbolatou dlažbou házejí akáty své

1