XVIII. století. Druhý díl jeho "Knihy o Kosti" a průkopnická
monografie o "Českých katastrech", kde studenou a
průkaznou mluvou číslic dovodil tragicky palčivé poznání, že po
Bílé hoře nesl daněmi vyssávaný český sedlák tíhu státního
a vojenského rozmachu moci habsbur:;ké zůstanou úhelnými
kameny našeho dějezpytu o stavu selském.

Vzdálen však při vdkeré mužné účasti všeho bolestÍnstvÍ,
shodoval se Josef Pekař se staročeskou průpovědÍ o sedláku,
který se jako vrba čím více orubán houšť obalí a dovozovn1.
vzav si za přesvědčivý důkaz jadrného Vaváka, kterak český
sedlák v době pobělohorského baroka až do XVIII. století
uchovával národní povědomí a energii, shromúd'uje tak
předpoklady pro hnutí obrozenské. Takto čelil ve své české
filosofii jednostrannému názoru o cizím myšlenkovém
původu našeho obrození, podnikaje tím sám korektiv svého
kriticky srovnávacího západnictví, ale zároveň projevoval
rozhodný nesouhlas s míněním o nábožensky reformačních
kořenech české obrody národ ní; úzkostlivě pečh vá
heuristika opatřila tu proti velkému a zásadnímu odpúrci
Pekařovu důkazy, o něž se mohla opříti jeho nedúvěra k
protestantským koncepcím, tkvějÍcÍ ja k v rodové tradici tak v
osobních sklonech.

Ti, kdož psávali jméno Pekařovo s hrdostí na prapory
vítězícího hnutí agrárního, nemohli potlačiti svého nelibého
prekvapení,když historik odvěkého zápolení sedláka a šlechty
o půdu zaujal v re,'oll1čnÍ chvíli pozemkové reformy
československé kriticky odmítavé stanovjsko k radikálním
úchvatům nového agrárního panstva vůči staré aristokracii a
spontánně se přihlásil za zastánce násilně porušených práv šlechty.
Zde se, v době kolísání všech hodnot mravních a všech
ušlechtilých zvyklostí, osvědčil spíše rytířem ducha ncž
vyznava
14