kterističtejšího přiznání než ono, jímž vyznívá prolog,
vykládající venování sbírky památce přítele
před=časne zesnulého:

»Líhávali na jednom jsme loži,
a tys horlil pro mnou netečnost,
kdežto bažit po tvých ideálech
vadila mne pouhá skutečnost.

A ta skutečnost, juž shromáždila
tisícerých v krátkém žití bolů,
srdce vadn~, brzo, nejspíš brzo
poležíme sobe opět spolu.«

Nerudovi současníci a přátelé nedovedli mu právě
tuto »netečnost«, tento realismus vystřízlivělý ze
všech illusí, tuto »zarputilost«, tuto »sílu příkré
pý=chy«, kterou Neruda staví na odiv i v nejintimnější
lyrice, odpustiti. P~egra uráží jeho při ostřená ironie a
chladná reflexe. Smílovský prohlašuje docela bez
ostychu: »Bystrost rozumu je vše, co je na
Nerudo=vi. Básníkem není, pracuje jen rozumem; zdali cit u
ně=ho možno nalézti a zdaž má lásku k věcí samé a
ná=rodu, o tom sluší pochybovat. »Hřbitovním kvítím« se
na umění prohřešil a nemiluje tedy umení.« Fričovi
bylo »Hřbitovní kvítí« jen přírodopisnou kuriositou.
Druhové N erudovi, kteří takto soudili, byli přece
ve=směs vyznavači Máchovi: ale ani oni nedovedli
po=chopiti, že od nihilismu Vilémova z »Máje« vede cesta
přímo sem. Také Neruda podíval se do prázdných

35