Erben nespokojuje se však touto methodou vědoucího
ethnografa. Rozsvěcuje daemonické přh:mí staré
baHa=distiky, v níž válčí černé mocnosti, jasným a hřejícím
svým ethosem; zlidšťuje, mravně vykupuje,
filanthro=J2!cky povznáší slepou, přírodní, temnou tragičnost.
Tuto mírnou, něžnou, humanní atmosféru Erbenovy
poesie vdychuje mladistvý Neruda dychtivě, vždyť
odpovídá úplně jeho tendenčně sociálnímu pojetí
poesie, která má hojiti rány zasazené nespravedlivým
řádem světa, která má parie nésti na perutích
smilo=vání k nebesům. Celá první půle »Knih veršů«
vy=růstá z takového ovzduší, třebaže leckde radikální
Neruda proměňuje mravní něhu Erbenovu přímo
v pathos sociální obžaloby nebo vostrý protest útočné
ironie. Po letech, když byl N eruda již mnoho prožil,
mnoho pochopil a mnoho odpustil, sládne v
»Balla=dách a romancích« Erbenovo ethos ve zvláštní
okou=zlující štědrou gracii: jsme v atmosféře jasné a
prů=zračné jako křišťál, na skvěle rozkvetlých náhorních
planinách nedaleko ledovců, kam N eruda vzletěl na
křídlech svého humoru vysoko nad údolí Erbenovy
humanity.

Ale i N erudovi básníkovi má balladista Erben co říci:
hutná plastika Erbenova slohu, praegnantnost jeho
obrazů, jadrná živost detailních jeho pozorování, di;
sciplinované umění zkratek, ellips, zámlk, brachylogií,
mužná a sporá řeč tíhnoucí k soustředění a zhuštění, to
vše odpovídalo Nerudovi, zaujatému v poesii hlavně
pro pittoreskní význačnost a stručnou obsažnost. Od
nejrannejších počátků básnických udržují u Nerudy

32