manifestaci mládeže. Ačkoliv Erbenova podobizna
byla provázena professorsky důkladnou a zkostnatělou
úvahou velmi rozvážného Václava Zeleného, nezna=
menala přece jen kompromiss ve prospěch starého
smeru. Erben byl srdečně nakloněn novému hnutí, byť
spíše lidskou sympG1.thií než uměleckým souhlasem;
básníci z »Máje« Hálek, Ptleger, Neruda obdivovali
se mu uvědoměle a opravdově i podléhali jeho vlivu.
li PtIegera byla to jedna z nesčíslných složek, které
určovaly tohoto ducha tak receptivního a tak nesa='
mostatného; Hálek byl Erbenovcem jen dočasně v
mladistvých svých balladách, jež měly býti pouhou prů=,
pravou k rozkošným veršovaným obrázkům vesni='
ckým; N eruda zůstal Erbenovi věren až do konce.
Erben, jehož číselně i časově tak úzce vyhraničená
poesie byla spíše dílem promyšlené, skoro učenecké
kombinace a vyzralého stilisačního umění než hluboké
vniterné inspirace ba.snické, nesmí býti pokládán za
tvůrce nového typu básnického, nýbrž za zjev odvo=,
zený. Přijal z rukou německých romantiků hotový a
\!zavřený útvar skotské lidové ballady a přenesl jej do
Cech. Těžkou a trpělivou prací sběratele a srovnáva=,
cího národopis ce poznal složité zákony biologie pro=,
sto národního básnictví; věděl, jakým změnám podlé=,
hají bludné mezinárodní motivy přesazeny na půdu
českou; pochopil, kterak v lidovém podání kříží se
různé genry a stily, lyrika, dramatický dialog, baHa='
distická úsečnost, situační malba: na tom na všem
spočívá authentičnost podání a suggesce lidovosti
v Erbenově »Kytici«.

31