burských let Goetheových až k Heineovi vděčila ne=
mecká lyrika lidové písni za hudební intonaci, za umění
zkratkové přaegnance, za obrazy nelomených barev,
za působivou prostotu - varovala se však přejímati
její citovou náplň, její lyrická themata, její psycholo=
gické ladění; vždyť píseň žádá právě toho od svého
básníka. II našich vlasteneckých romantiků bylo jinak:
nepohroužil! se dosti hluboko do bohatství technických
předností lidové písně, ale imitovali za to s komickou
důsledností její lyrický děj.

Neruda nesdílel nikdy těchto bludů a zaujal k lidové
poesii svoje samostatné stanovisko. Srovná=li se Ne=
rudův vztah k českému prostonárodnímu básnictví
s poměrem, jejž k ní zaujímá n~jslavnější dílo starší
oné methody imitačně poetické, Celakovského »Ohlas
pjsní českých«, vysvitne okamžitě podstatný rozdíl.
Celakovský, opřen při tom i o svou theorii, přijímá
hlavní inspiraci od lidové písně, kdežto motivů prosto=
národní balladistiky nevyčerpává a její básnické hod=
noty nedoceňuje. Nerudovým stilovým východiskem
a uměleckým zdrojem jest pouze lidová epika, kdežto
prosto národní píseň, v ničem neodpovídající jeho ~nitř=
ním potřebám, zůstává mu celkem cizí. Nikoliv Cela=
kovský, nýbrž Erben ukazuje básníku »Knih veršů«
cestu.

První svazek svého »jarního almanahu« »Máje« roku
1858 mladé pokolení symbolicky zahájilo imaginární
podobiznou svého Jana Křtitele=MáchYi o rok později
zařazen na totéž místo portret Erbenův, jenž trochu
pedanticky a cize dívá se přes svá skla na literární

30