vlastní rozmarná osobnost, obírající se nejintimnějšími
svými záchvěvy po způsobě drobnomalby
jeanpaulov=ské, tlačí se do popředí na úkor všech ostatních figur,
o které by šlo epikovi; množství časových narážek,
módních novinek, žurnalistických poznámek ruší illusi
epiky; ironické pohledy do vlastního vnitra, úmyslně
koketující konfesse, veršované citáty a improvisace
zvyšují dojem násilné důvěrnosti, kde by opravdový
mistr prósy tíhl k samozřejmé nerušené objektivitě.
Kdesi, mluvě v této souvislosti o svém charakteru
lid=ském i literárním; vyznává Neruda, že »tropil ve škole
života samá alotria«. Literát ní termin pro alotria vpróse
byl arabesky. N eruda, jenž svoje umělecké síly spíše
podceňoval než přeceňoval, nechtěl zprvu vytvořiti
více než právě arabesky, maličkosti, hračky,
orna=mentální marginalie ke knize života, osobní variace na
epické motivy ze skutečnosti. Již v první knize prós
po=dal však daleko více: jest tam několik stručně a
zkrat=kově narýsovaných postav, které mají svou vnitřní,
typickou tragiku; jest tam několik příběhů, v nichž
transparentně za dějem časově i místně vázaným
proudí věčné vlny lidského života; jest tam několik
náladových obrazů, značících úplné osvobození od
dokumentů, modellů, skizz ve prospěch celku
poeti=ckého. Tady přemáhá tvůrčí básník mladoněmeckého
improvisatora - škoda, že ne navždy. flIii'

28