protestoval proti tomu, aby byl literárně stotožnován
s těmito protibásnickými ikonoklasty; že duchové cele
zasvěcení v těžkou bohoslužbu poesie jako Hebbel,
Otto Ludwig, Gottfried Keller, přetrhali všecky svazky
s mladoněmeckou školou, v jejíchž škamnách sedávali;
že Laubeovská a Gutzkowovská směsice žurnalismu
a epiky, polemiky a psychologie, pósy a nezralosti
stala se odstrašujícím příkladem pro skutečné básníkv-.
Neruda zaplatil mladoněmeckému nebezpečí daň jako
prosaik; a to daň těžkou, plnou, osudnou. Od »Ara=,
besek« až k »Malostranským povídkám« odehrává se
zápas mezi epikem a feuilletonistou, v němž feuilleto='
nista namnoze vítězí. Velká výpravná linie jest chvíli
od chvíle zborcena causeristickou odbočkou; postavy
jsou náhle přelomeny vtipným nápadem; dějový tok
vázne vždy znovu na mělčinách žurnalistického aper<;u
a anekdotického rozmaru. Nejen že Neruda nepodává
takřka nikde poslední revisi, nýbrž jen druhé, trochu
retušované znění, ve většině případů spokojuje se pou=,
hým přenesením skizz na plátno bez komY9sice, bez
jednotné perspektivy, bez celistvé logiky. V »Arabe=,
skách« jest celá řada čísel, která vznikla z pouhého
povrchního stmelení nahodilých dokumentů z pouhého
sešití zápisků, poznámek, nápadů: »Z pamětí kočují=,
cího herce«, »Starý mládenec«, »Z notiční knihy no='
vinkářovy«, »Mémuvrabci«, »Ztobolkyredaktorovy«
a ještě obě práce, které značí časové mezníky »Povídek
malostranských«, » Týden v tichém domě« a »Figurky«
sestaveny jsou touto mosaikovou methodou. N eruda
jest tu nejvěrnějším epigonem prósy mladoněmecké:

27