k slavnosti Borovské. Havlíček byl dojista úzce lite=
rárně spřízněn s generací N erudovou: byl duch kritické",
ho rozumu, útočného vtipu, neúprosné skepse, nepřítel
citových parád a lyrických dekorací, člověk pří tom",
nosti a skutečnosti, Boerneův žák a žurnalista=umělec.
Nevím však, zda cokoliv z těchto příbuzenských
znaků rozhodovalo u Nerudy a jeho vrstevníků; ti uctí",
vali v Havlíčkovi cosi zcela jiného. V mrtvé a charé
době bez poesie, bez krásy, bez vznětů, byl jim Havlí",
ček opravdovým, dokonalým básnickým zjevem: snad
někteří viděli v něm spíše tvůrčího básníka činu, druzí
zase spíše hrdinu, jenž zároveň bezděčně a zároveň
silně inspiruje básníky. N eruda, jenž již jako žurnalista
přihlásil se k Havlíčkovi více než kdokoliv jiný z jeho
pokolení, nalezl pro to uprostřed všech fanfár svého
dithyrambu prostá a vřelá slova:

» Jen bílý den nám plné, volné slovo,
jen bílý den nám svobodný dá čin,

Ty's mužem dne, Ty's pronesl to slovo,
Ty's vykonal ten volný, velký čin.

A je=li básník jinochem pověčným,

jsi Ty, náš Karle, věčným mužem jmín,

ne pěvcem mnou, však národem svým vděčným.«

22