ZE sprahlé půdy bezútěšných poměrů sociálních
vyrůstá mladý N eruda do mrtvé doby, již procítil
s intensivnější bolestí než kdokoliv jiný z celé té
generace, prodchnuté vůbec duchem revolty. Osmná=
ctHetý Neruda našel r. 1852 pro beznadějnou tu dobu

nejen význačnou charakteristiku, ale i nezapomenutel=
ně případné epitheton, jež má přímo ražbu epigram=
matu: čas za živa pohřbených. Báseň, zahajující třetí
díl »Knih veršů«, jest z rodu současné západoevropské
lyriky politické, kterou z rozpukané půdy reakce a re=
staurace vydupaly obrněné kročeje roku 1848: básník
obrací se k zástupu jako tribun lidu,. chce pathosem
odpoutat nikoliv aesthetickou zálibu, nýbrž statečný
čin,. odmítá s pohrdáním minulost, která není než pří=
těží,. neodvažuje se vyvolávat přelud budoucnosti a
soudí i přítomnost přísnými verši:

»Mám pět o nynějšku bratrům písně,
mám pět tklivou jara obnovu?

Jakž to možno, když už za odměnu
slyším v píseň řinkot okovů?

Smíme dýchat, ne však o tom mluvit,
smíme mluvit, ne však vlastní řečí,
smíme žíti, však jen skromně, skrytě,
bojovat též,- ale v jaké seči!«

Touha a protest kříží se v této Herwerghovské básni:
touha po veřejném činu a protest proti spoutané do=
bě,která veřejného činu nedopouští. Jako u Herwergha
má tento výkřik tendenci výslovně politickou; Ne=

18